4:20 AM
Nasedám do automobilu vstříc Jablonec, mám to pěkných
pár kilometrů cesty. Táta mě vyhazuje na autobusové zastávce se slovy
*Pěkně si to tam užij*. Já z jeho slov cítím skrývanou závist,
že on se na onen bájný Invex (opět) nepodívá.
4:40 - 5:25 AM
Cesta v prokřehlém autobusu ve mně moc kladných
pocitů nevyvolala. Depresivní modrá zářivka, která osvětlovala celý
prostor mi připomínala laciné horory, kdy se na střechu přisaje neznámá
potvora a z okolosedících individuí se vyklubou krvelačné potvory.
Uklidňuji se pozorováním oněch nekolika rozsvícených světel, která se
tu a tam okolo silnice objeví. Je jich málo, vzhledem k tomu, že
většina naší trasy se nachází v téměř liduprázdné oblasti. Zhruba
v polovině dostávám neodkladnou potřebu zabít přede mnou sedícího
houmlesáka. Jeho průpovídky mne opravdu nezajímají. Ještě než se k odhodlám
jsou sedadla za mnou obsazena mladým párem, jehož průpovídky ve mně
opět vzbuzují hezkou náladu. Dříve než se ponořím do tohoto pocitu se
autobus octne na konečné. Vystupovat!
5:30 AM
Na autobusovém nádraží narážím na zbytek naší crew,
která se má na Invex dopravit pomocí vlastních zdrojů (autobusem). Jejich
promrzlé a nasrané obličeje se ještě více zachmuří když jim sdělím,
že nejedu s nimi v autobuse, ale jedu s výpravou novinářů.
Honzovi to nedá a odplivne si...
5:45 AM
Mávám svým přátelům a s přáním šťastné cesty mířím
do čekárny. Vytahuji mobil a zjišťuji čas a kredit. Po menším šoku s nepříjemně
nízkou cenovou hladinou se odebírám k otevřené kukani a zakupuji
kupon v hodnotě 250,- Nejlevnější, který byl k dostání. S rozporuplnými
pocity (o 250 Kč lehčí, s velkým zážitkem přede mnou) usedám na
lavičku a nenápadně flirtuji s vedle sedící divkou. Ono flirtování
bylo možná až moc nenápadné, jelikož se dotyčná po několika okamžicích
zvedla a odešla do třeskutého mrazu ranního Jablonce. "Však ty
se vrátíš" říkám si. Nevrátila se...
5:55 AM
Do čekárny vstupuje Jakub. Po mírně krkolomném představování
usedám do modré Škody Octavia. Zdravím se s Jakubovým kamarádem.
Po letmé konverzaci usuzuji, že v této společnosti se nebudu zřejmě
cítit jako outsider. Snažím se reagovat na různá témata a dokonce zavádím
řeč na svá vlastní, která mne vždy zajímala, ale v mém okolí se
nenašel ni jediný člověk, s kterým bych měl možnost je probrat.
6:10 AM
Po menší zastávce u Jakuba v kanceláři vyjíždíme
z Jablonce a nabíráme směr Praha, kde máme v plánu nabrat
Pavla Dobrovského. Předpokládaný příjezd k Lukově apartmá: 7:00.
Podle toho taky Jakub, řidič, sešlapává plynový pedál.
Bavíme se o různých věcech, převažuje politika, filmy a novinařina.
7:09 AM
První zastávka na benzínce. Čas předpokládaného příjezdu
je definitivně v tahu. Po zběžném shlédnutí dopravní situace sice
čas mírně korigujeme (v Lukův prospěch). Vytahuji z batohu flašku
s multivitamínem a dopřávám svému žaludku nezbytnou dávku kyselin,
začíná mě mírně bolet břicho, ale nedávám na sobě tvrďácky nic znát.
Po chvíli to ovšem nevydržím a srabácky běžím na záchod. Image drsňáka
se nyní válí někde v prachu.
Zhruba 8:20 AM
Naložili jsme Luka, všímám si jeho nového sestřihu
a hlavně barevného přelivu. Přemýšlím o tom, jak na to budou reagovat
fanatičtí čtenáři. Ještě před výjezdem z Prahy stavíme na pumpě
a nakupujeme jídlo. Koná se první Lukova rauchenpauza. Již nyní poznávám
s jak vzácně skvělou společností lidí mám tu čest. Neberou mě jako
mladého teenagera, ale (snad) jako sobě rovného. Ach, jak já jsem bláhový...
8:20 - 10:45 AM
Jízda z Prahy byla bezproblémová, s osádkou
se bavíme na rozličná témata, při nájezdu na dálnici nás Luke oblažuje
první historkou toho dne, kdy vypráví, jak vyšplhal na monument, v jehož
názvu bylo slovo Hroch (ale moje pamět mi vypověděla službu). Smějeme
se. Povídáme si o težké práci novináře. Poprvé padá jméno Rous, které
se bude s námi posléze táhnout přes celý den. Jakub z něj
div nedostane kopřivku. Já z rozhovoru Pavla a Jakuba poznávám,
že je to zřejmě pedant a člověk, pod kterým bych jen nerad pracoval.
Sranda, kterou jsme si v autě za tu dobu užili je nepopsatelná
a jen těžko by se hledala jediná hláška, která by nepřiměla alespoň
jednoho z nás ke smíchu. Luke vytahuje své PDA. Poprvé držím v ruce
tuto technickou vymoženost. Zvykl bych si na ní... Neustále padá jméno
Rous.
10:20 AM
Další rauchenpauza v podání Luka (dokonce mnou
vizuálně zdokumentovaná!). Poprvé vytahuji můj speciální zapalovač,
který se škrtá jen jednou a podpaluji Lukovi cigaretu, mám z toho
dobrý pocit. Při nečinném čekání před pumpou nás (hlavně mě) z letargie
vyvedl projíždějící kamion, naložený až po okraj slámou. Bryskně jsem
k němu přistoupil a jal se ho podpalovat, po několika ujetých metrech
jsem to vzdal (sláma byla mokrá...). Dle Pavla z toho řidič nebyl
moc nadšený a skoro zastavil aby mi mohl rozflákat držku. Zdviženou
pravicí demonstruji svůj anarchismus...a ihned pravačku dávám dolů,
jelikož já anarchista nejsem.
10:55 - 11:00 AM
Po několika telefonátech, při kterých Luke používal
roztodivné výrazy bylo jasné, že na Invex vstoupíme všichni jako akreditovaní
novináři. To ve mně vyvolává mírné vzrušení, ostatní spíše zívají nad
běžnou praxí. Pomalu se po dálnici blížíme k Brnu. Po cestě potkáváme
několik nešťastníků, z nichž největší měl své auto nabořené do
zeleno-bílého policejního antonu, holt smůla. Rovněž demonstrace usnutí
za volantem ve 140 km/h byla velice působivá. Po výkřiku přítomného
kolegy "Aaaa...co se děje?" se auto otřásá smíchem. (což se
vlastně děje celou dobu cesty tam a většinu cesty zpátky. Neustále padá
jméno Rous.
11:00 AM
Dorážíme na Invex. Objíždíme výstaviště a hledáme vhodné
místo na parking. Nejlépe se jeví patrová garáž. Ačkoli hlasový automat
nereagoval na žádost o velkého Big Maca, parkovací lístek vydal a my
jsme mohli v klidu uklidit naš přibližovadlo. Vycházíme z garáže
a seznáváme se s velkým větrem, který zapříčinil také velkou zimu,
nasazuji si lehký svetřík a snažím se zorientovat se změti značek. Kde
je asi vchod?
11:10 AM
Společně nacházíme vchod do Invexového mumraje, již
tam nás otravují parchanti s časopisy zdarma, s díky odmítám.
Po chvilce přešlapávání přichází hobit...tedy Radek Friedrich. Pokoutně
šmelíme novinářské akreditace, já dostávám vizitku se jménem Martina
Bacha. Nervózně vcházím vstupní branou a málem házím bobek do kalhot
když na mě zavolá babka, která kontroluje vstupenky. Urychleně ji strkám
před obličej kartu s Martinovým jménem a modlím se, aby nechtěla
občanku. Babka ale po shlédnutí oranžové karty nečekaně mění výraz a
s úsměvem a s přáním pěkné návštěvy mi procvakává akreditaci.
Takový lehký průběh jsem nečekal.
11:15 AM
Po chodbě ke mně směřuje známá tvář. Ano, je to Vašek
Vlček. Třesu si rukou s Radkem a Vaškem (a kdyby mě Luke nepostrčil
tak si možná potřesu rukou i s ním). Následujeme je svižným krokem
k pavilonu B, kde má sídlo Level stánek. Možná i díky mně se stále
držíme Vaškovy hlavy (neustále ji sleduji...) a po chvíli nacházíme
velkou ceduli Level. Radek i Vašek zachází do zákulisí kam nemá veřejnost
přístup, já stojím před Lukem a mírně se zdráhám. Mám jít za nimi? Nemám?
Už jsem chtěl srabácky počkat venku, ale neviditelná ruka Pavlova (na
to jak byla neviditelná byla dost silná na to, aby mě postrčila za Radkem
a Vaškem. Odhrnul jsem závěs a málem mě šňáplo. V malé místnůstce
se tísnila téměř kompletní Levelácka banda. Konkrétně Ondra, Radek,
Martin, Petr, Pavel, Farid, Vašek, jistá dívka a mimo jiné i moje maličkost.
Ihned po mém příchodu jsem se neuvěřitelně ztrapnil (jaký to pěkný začátek...)
a sice při pokusu podat ruku Ondrovi (Drakenovi). V jedné ruce
držel kameru, z druhé jedl tyčinky a na tváři měl blažený výraz.
Na moji nastavenou paži se pouze pousmál. Doteď nevím co si o něm mám
myslet, nejpravděpodobnější bude zřejmě vysvětlení, že Ondra se ještě
nevzpamatoval z nedávné návštěvy Asie :) Nenápadně jsem se odebral
do rohu (za všudypřítomného posměchu...) a zapojil jsem se do konverzace,
kterou vedl Radek s Pavlem. Mé zapojení spočinulo v tom, že
jsem rozumně pokyvoval hlavou a přemítal o onom trapasu. Nakonec jsem
dostal od Radka protekční pitíčko s prapodivným zeleným obsahem.
Mezitím Ondra zapnul kameru a kameroval v zákulisí, mimo jiné i
mě. Cítil jsem se neuvěřitelně důležitě.
11:30 AM
Vycházíme ze stánku a mířimě směrem ke GameHall, neboli
k Z-etku. Opět se cítím strašně důležitě. Přeci jen, s redakcí
Levlu se nechodí po Brně každý den, možná mě dokonce brali vážně, kdo
vi? :) Prošli jsme dvěma pavilony a já jsem během toho navázal celkem
smysluplnou debatu s Ondrou (*Tohle bude v nový Level TV?*
- *Asi jóóó*). Ihned po příchodu před Z jsem zmerčil skupinku nervózně
poskakujících puberťáků, kterým se na krku kývaly digitální fotoaparáty.
Najednou, ani nevím jak, se octli mezi námi a že prý si nás vyfotí.
Já jsem se zpočátku stranil, ale poté co na mě zavolali *Prouza, ty
taky...* jsem se s chutí přidal (chudáci :)) Po chvilce glosování
a několika drobných plků s postupně přicházejícími odvážlivci jsme
se odhodlali projít dovnitř.
11:33 AM
Pomalu se všichni šouráme halou, ve které je podivuhodně
prázdno, teprve až po vystoupání na galerii, kam smí (dle mě) pouze
akreditovaní a zvukaři, mi bylo vše jasné. Celá hala se smrskla pouze
v show na jednotlivých pódiích, před kterými stály mnohohlavé davy,
které neúnavně natahovali ruce i pro největší blbost. Měl jsem chuť
zařvat *Chytejte flusanec, authorised by Level*, ale nechtěl jsem dělat
kraviny v přítomnosti redakce. Mezi jednotlivými stánky byly jasně
vidět cestičky, na kterých se nevyskytoval téměř nikdo. Obchody s levným
zbožím a stojany s hrami možná nalákaly pár lidí, ale zde bylo
jasně demonstrovatelné, jak se Invex stal akcí, která míří do záhuby,
pokud nepřijde změna. Na natažených rukách dožadujících se nějaké kořisti
se jednoduše skvělý veletrh postavit nedá.
11:40 AM
Spatřuji několik kamarádů a hlavně si chci projít i
onen mumraj na vlastní kůži. Poprvé se odděluji od redakce, nevím proč,
ale cítím se najednou strašně jinak. Mladě. A snad poprvé v životě
se mi ten pocit nelíbí. Procházím po Invexu a sleduji obdivuhodné výkony
*zpěvaček* na karaoke. S hlasitým *FUUUUUUUUUUUUUJ* dávám všem
velice jasně najevo, jaké mínění o takových akcích mám. Postupně obejdeme
celou plochu výstaviště. Náhodně se setkávám s kamarády, kteří
jeli autobusem. S pozdravy jako "Zrádče", "Hajzle"
či "Sis´ posral" je vítám v Brně. Trávím s nimi
zhruba tři minuty, na zhodnocení bude dost času doma. Pomalu se došourám
k hale Z, před níž nacházím spřátelené uživatel z www.level.cz
. Prohodím s nimi pár slov a pobaveně sleduji jejich krkolomné
představování sebe sama nedaleko stojící redakci, z jejichž výrazů
ve tvářích odezírám jistou nechuť. Výmluvné pohledy na mne a na halu
B hovoří za vše.
12:20 PM
Střetávám se opět s Lukem, společně vyrážíme na
obhlídku pavilonu A a pomalu myslíme na cestu domů. Nevěřícně sledujeme
davové šílenství u stánku jistého rádia, které veřejně tyranizuje nebohou
moderátorku a pozastavujeme se nad úrovní jejich humoru.
Zhruba 12:45 PM
Odcházíme směrem k autu, u východu se nás děda
ptá, jestli jdeme už definitivně pryč. Slyší od nás jednohlasné ano.
Před východem nás opět zastavují neúnavní rozdavači časopisů zdarma.
Odevzdaně souhlasím a beru si dva topné materiály.
1:00 PM
Nasedáme do auta. Luke dostal výborný nápad s návštěvou
restaurace Indián. Potíž je v tom, že nikdo neví, kde ona restaurace
je. Po chvilkovém motání v Brně vyjíždíme na dálnici a jedeme směrem
na Olomouc, kde by se měla ona žrádelna nacházet. Po minutí posledního
sjezdu z dálnice mírně znejistíme a stavíme na pumpě, kde se koná
další z dlouhé řady rauchenpauz. Chvilkové zaváhání ve hledání
sjezdu s pumpy přičítám po-Invexové únavě...
1:20 PM
Nacházíme exit z dálnice, kde by se měl onen Indián
vyskytovat. Projíždíme okrajovými částmi Brna a výborně se bavíme. Konečně!
Našli jsme restauraci, teď zbývá zaparkovat...Zaparkovali jsme celkem
daleko od restaurace. Prvně za den mi nevychází (v mých očích) vtip,
kdy žertuji na téma místa parkování. Po cestě se Jakub zmiňuje o vtipu
s mrtvým koněm. Říká, že nám ho řekne až půjdeme zpátky. Vcházíme
do restaurace a usadíme se ke stolu naproti baru, odkud je výborný výhled
na hezké servírky (bohužel, ta hezčí po chvíli odešla...). Objednáváme
si jídlo a Luke nějaké kšandy. Než nám naše pokrmy donesou, máme spoustu
času obdivovat kypré přednosti okolo pobíhající servírky. Mezi obdivováním
a slintáním se pouštíme do rozličných debat, ve kterých snad poprvé
nepadlo slovo Rous.
1:50 PM
Donesl nám jídlo. Po zběžném obhlédnutí obsahu mého
talíře se vnitřně zaraduji, že to mohu celé sníst a nebudu tak z vola.
Z Lukových kšand se vyklubaly Kšandy ze čtyř druhů sýra. Po letmém
okoštování prohlásí prorockou větu, že jídlo je nějak divně kořeněné.
Nedá se nic dělat, za tu cenu bych to celé zblajznul i s talířem.
1:57 PM
Nevím jestli to bylo z nepozornosti, ale podařilo
se mi rozkousnout bobulku chilli, která se skrývala v mé omáčce.
V mé puse nastává peklo. Mám chuť vstát a za velkého řevu pobíhat
po místnosti a dožadovat se vody. Nedávám na sobě ale nic znát.
2:15 PM
Po skvělém obědě se odebíráme zpět k autu. Jakub
má konečně čas nám říct vtip o mrtvém koni. Jeho mistrnému humoru se
všichni smějeme jako blázni. Luke dostává pochybnosti nad kvalitou vtipu,
když říká, že z jeho kořeněného jídla je nějak omámený. Soucítíme
s ním. I my jsme měli na našich talířích dost koření. Požár v mých
ústech se podařilo hrdinným hasičům za pomoci piva uhasit. TO JSME
MY HASIČI! JDEM HASIT!
2:25 - 2:55 PM
Motáme se z Brna, občas se napojíme na dálnici
směr Olomouc, občas projedeme posedmé vesnicí Česká. Kolega Projektor
to vše rozsekává výrokem *Čechy čechům!!!*, kterému se smějeme ještě
dlouho potom. Jakub stále neztrácí dobrou náladu, tedy, až do vyslovení
slova Rous. To se i z klidného flegmatika stává běsnící zvíře.
Nakonec ovšem naši pouť po moravských vískách přeci jen ukončujeme a
najíždíme na dálnici D1. Již jen 200 Km nás děli od Prahy.
3:00 - 6:15 PM
Cesta probíhala překvapivě v klidu, na všech bylo
znát, že je Invex znavil, i když každý si únavu vykládal po svém. Já
jsem se podruhé za den významně ztrapnil, když jsem zabředl (na můj
popud) s Lukem do diskuze na "zakázané" téma. Jeho významné
*O tom se nebudem bavit...* mi zavřelo hubu na hodně dlouhou dobu. Bál
jsem se, že řeknu ještě nějakou perličku. Rozmlouváme o jednotlivých
lidech ze Score, kde Luke svého času působil. Dozvídám se samé zajímavé
věci :)
6:30 PM
Po chvilkovém motání se na pražských perifériích se
konečně dostáváme do centra našeho hlavního města. Jelikož se všichni
lidé vrací z práce, táhneme se kolonami jako želvy. Již na sobě
pociťuji velkou únavu ale Lukovi přece jen konci jeho putování dávám
hug. *Snad se ještě někdy potkáme* pomyslím si a po chvíli tuto myšlenku
opravuji na *Snad se potkáme co nejdřív* :)
6:45 - 8:00 PM
Jízda z Prahy do Jablonce byla odpočinková, ovšem
již zhruba v polovině jsme se opět dostali do debat. Témata byla
sice stále stejná, informace, které jsem vstřebávál byly pro mě ovšem
velmi cenné. Pomalu se začalo stmívat a kolem půl osmé byla všude solidní
tma. Do Jablonce přijíždíme krátce před osmou, vykládáme kolegu Projektora.
Velmi příjemný člověk, bavil se se mnou jako se sobě rovným, byť by
při troše představivosti mohl být i mým otcem. Třeseme si pravačkami.
Doufám, že i s ním se brzy opět potkám. S Jakubem se ještě
stavujeme u něj v kanceláři. *Tady na tom místě spal Luke ve spacáku*
říka Jakub a ukazuje na podlahu. S vtipnou glosou na rtech a s trapným
pocitem ze své vtipné glosy se odebíráme na místo, kam si pro mě přijede
otec.
8:20 PM
Loučím se s Jakubem a nastupuji do našeho auta.
Otec ihned vyzvídá jak že jsem se tam měl. Po zkráceném vyprávění výše
napsaného mě má za Boha, který se pravidelně stýka s redakcí Levelu.
Ihned jeho nadšení tlumím. Předčasná radost a vysoké mínění, které je
přibarveno myšlenkami pyšného otce, by nikam nevedlo.
8:45 PM
Home, sweet home! Lehám si na postel a přemýšlím o
právě prožitém dnu. Bylo to skvělé, ale samotná výstava stála za prd.
Nebýt společnosti, ve které jsem se pohyboval, byl bych nasraný na to,
že za takovou blbost jsem musel platit přes šest stovek.
9:00 PM
Do pokoje přichází matka. Veškeré moje nadšení tlumí
větou *A když se nebudeš učit, tak tohle nikdy nezažiješ* To, že jsem
to právě zažil si raději nechávám pro sebe.
9:30 PM
Propadám panice, na zítřek byly mraky úkolů a já nemám
ani jeden! Začínám běhat zmateně po pokoji.
Čtvrtek 14.10. 2004
8:55 - 9:40 AM
Vysvětluji nic nevěřícím spolužákům, že jsem na Invexu
opravdu byl a zažil jsem tam to, co jsem zažil. Nikdo mi nevěří. Ze
zoufalství píšu SMS Lukovi. Jeho odpověď mi moc sebevědomí nepřidá.
Ale co... seru na ně. Zážitky z mé hlavy nikdo nevymaže.
Jaxx
