Snad každý člověk, který má co dočinění s hudbou, má nějakého interpreta, který je mu osobně blízký. A ruku v ruce s tím má většina lidí také své nejoblíbenější album, ke kterému se vrací v dobách nesnadných i překvapivě snadných. Ani já, velký hudební fanatik, nejsem vyjímkou. Kromě několika vskutku kultovních alb mezi mé nejoblíbenější patří v pořadí páté album od americké punkové party jménem Green Day. Soubor tří kamarádů, kteří s pomocí úderných melodií a trefných textů vyjadřují celému světu svůj názor, názor na vše kolem nás ať už se jedná o tolik propíranou politiku anebo o diskrétní téma lidských vztahů. Ani v nejmenším se nebojí zabřednout do *krizového* tématu a notně se v něm pohrabat.

Proč o tom všem mluvím? Důvod je prozaický, všechny tyto aspekty se nacházejí na právě recenzovaném albu jménem Nimrod. Kolekce osmnácti songů, z nichž ani jeden není vyloženě špatný nebo méně poslouchatelný udeří na vaše ctěné sluchovody již s prvními akordy celého alba. Ale celý výtvor není pouze o chytlavých melodiích, v textech (jejichž obsah byl už zmíněn) lze najít jistý druh poselství mladé generaci. Poselství, které vyzívá k nekonzumnímu stylu života. Nicméně podle mě vyznívá tak trochu do prázdna, jelikož konzumenti by si (snad) album Green Day nikdy nekoupili a ti ostatní to již dávno vědí. Nicméně jako určitý druh zaměření to ve výsledku nevyznívá tak špatně.

Ačkoli je Green Day vyloženě kytarová skupina, která se spíš než na nějakou instrumetaliku zaměřuje na rychlé písničky, které spíš než texty (které skoro nikdo nestíhá :) upoutají svoji zvukovou podstatou a dravostí, pouští se na tomto albu poprvé do teritorií prozatím neprobádaných. Jednak je to lehké pohrávání s Cafe del Mar motivy, které reprezentuje uklidňující bezvokální skladba Last Ride In, druhak poněkud neobvyklé složení nástrojů ve skladbě King For A Day, kde rytmus neurčují pouze bubny ale také trubka (hodně hlasitě) a také překvapivě trombon, a za třetí to je balada Good Riddance, která je kompletně zahrána na akustickou kytaru s lehkým podbarvením v podobě houslí. Nicméně pokud se vám toto moc nezamlouvá, musím vás uklidnit. Všechny ostatní jsou již typické rychlé punk-rockové kvapíky u kterých člověk skoro nestíhá kývat hlavou do rytmu.

Album, které vyšlo v roce 1997 (a mimochodem, bylo to vůbec mé první album vůbec) (to jsem netušil že Jaxx vydává vlastní alba - pozn.G4) působí na první poslech v Green Day kontextu možná nadčasovitě, ovšem je to způsobeno tím, že kapela vyznění svých písní prakticky nemění a asi je to dobře. Myslím, že právě tento styl jí nejvíce sedne. Těžko hledat na albu nějaké chybky. Jedinou výtkou se může jevit to, že není pro každého. Nejde k němu přistupovat jako k dalšímu punk-rockovému albu. Tohle jsou prostě Green Day. Vybudovali si vlastní komunitu posluchačů, vlastní prostor a možná i vlastní šály a čepice. Pokud patříte do skupiny fanoušků, berte. Pokud jsem vás upoutal a vy se jimi chcete stát, zadržte... a pak berte. Stojí to opravdu za to.

Jaxx

+++ typicky Green Day album
++ myslí své texty vážně
+ není lehké ho oposlouchat, budete se k němu vracet
- není pro každého

Hodnocení: 8/10

Green Day - Nimrod

1. Nice Guys Finish Last
2. Hitchin´ Ride
3. The Grouch
4. Redundant
5. Scattered
6. All The Time
7. Worry Rock
8. Platypus (If I Hate You)
9. Uptight
10. Last Ride In
11. Jinx
12. Haushinka
13. Walking Alone
14. Reject
15. Take Back
16. King For A Day
17. Good Riddance (Time Of Your Life)
18. Prostethic Head

Total Time: 49:01