Reportáž z novoročního setkání křesťanské mládeže v Bruselu, „Pouťe důvěry na Zemi“ pořádané ekumenickou komunitou bratří a sester z Taizé


Dva členové spolča mládeže od sv. Anežky na Spořilově, Jirka a Markéta, se rozhodli strávit oslavy Nového roku, spolu s dalšími čtyřiceti tisíci mladými křesťany z celého světa, na každoročním setkání mládeže pořádané komunitou z Taizé. Minulé setkání se konalo v Ženevě a oba naši spolčaři jím byli natolik pozitivně zasažení, že se bez váhání rozhodli zúčastnit se i tohoto aktuálního setkání v Bruselu a to opět jako členové přípravného tým.

13ti hodinová cesta do Bruselu linkovým autobusem probíhala bez potíží, přesto Jirku mrzelo, že jsme zameškali nákup levných letenek – bývali bychom v Bruselu byli totiž již za hodinu a půl. Do Bruselu jsme dorazili 27. prosince v poledne a jali jsme se ihned přihlásit na místě konání akce – výstavišti Expo. Po menším orientačním běhu po Bruselských pláních, silnicích a mostech jsme dorazili na výstaviště, kde jsme byli uvítáni českým bratrem Josefem, obdrželi jsme instrukce ohledně práce a další náležitosti jako existenčně důležitou kartičku na jídlo a městskou hromadnou dopravu. Poté jsme se odebrali do krásného bytu, který nám půjčili mladí manželé Petříčkovi, kteří byli tou dobou u rodičů v ČR. Bývali bychom jinak bydleli, stejně jako většina účastníků akce, porůznu v Bruselských rodinách, které se rozhodly participovat na pouti důvěry na Zemi tím, že poskytly mladým lidem po čas setkání přístřeší a novoroční společný oběd.

Ještě první den večer jsme se na Expu poprvé ztišili ve speciálně upravené hale k první Taizé modlitbě, takové modlitby sestávají ze zpívání pěkných, meditativních písní chval a z dlení v tichosti. Před tím se k nám na večeři, která probíhala v jedné ze dvou k tomu vyhrazených obřích hal, přidala kamarádka ze Slovenska Míša, kterou jsme „adoptovali“. Utvořili jsme tak v našem půjčeném bytě malou, milou skupinku 4 lidí: Jirka, Markéta, Vašek, Míša. Než jsme šli spát, vždy jsme si dlouze povídali o tom, co přinesl den, nad čím jsme se zamýšleli v modlitbě a četli jsme společně Dopis z Keni – list psaný bratrem Aloisem, který dostali všichni účastníci poutě důvěry v Bruselu.

Druhý den se nesl v organizačním duchu, plánovali jsme původně prohlídku města, ale nakonec na ni nevyšel čas. Dopoledne i odpoledne jsme totiž měli pracovní schůzky, které nás měly připravit na zítřejší příjezd poutníků z Čech, Moravy a Slovenska. Přípravy se místy táhly šnečím tempem, což poskytovalo alespoň čas pořádně si popovídat s ostatními lidmi z týmu. I tento den byla jako po všechny další modlitba po obědě a po večeři.

Třetí den, 29. prosince, oficiálně začínal program setkání. Od brzkých ranních hodin jsme v uvítacím týmu situovaném mimo Expo ve Voršilské škole, vítali poutníky. Největším oříškem byl příjezd dvou autobusů plných Čechů, bylo zapotřebí jim rychle – tak aby netrpěla atmosféra pokoje - předat informace o setkání, programu, zajistit jim ubytování, dopravu. K odpoledni jsme nakonec byli s prací úspěšně hotovi a tak jsme vyrazili konečně do města, navštívili jsme katedrálu s výstavou betlémů, prošli historické uličky a obchůdky, potom tradá zpátky na Expo na večeři a modlitbu. Večer k nám pak dorazil domů na návštěvu Jirka Jirsa, kamarád Ivanky Petříčkové, který pracuje v Evropském parlamentu a rozšířil tak naší základní skupinu poutníků na počet pěti lidí. Opět jsme si mile povídali, tentokrát dokonce nad sklenkou vína, atmosféra byla úžasná.

Čtvrtý den se již naplno rozhořel program setkání, ráno jsme po menších problémech s navigací navštívili podle plánu setkání, naší hostující farnost v blízkosti našeho bydliště, mile nás překvapilo že jí byl klášter Dominikánů. Dominikáni se také zapojili do poutě důvěry a v klášteře poskytovali přístřeší přibližně 20 mladým lidem z Polska a z Chorvatska. Po modlitbě u dominikánů jsme se pěšky přesunuli na hlavní dopolední program – sdílení v mezinárodních skupinkách, do blízké větší farnosti. Ve skupinkách, čítajících kolem 10ti lidí, je vždy velmi zajímavé sledovat pestrost s jakou lidé z různých zemí prezentují víru, diskutovat s nimi o životě a o tom, na co kladou důraz. Mezinárodní kontakt na takovéto osobní úrovni pomáhá probouzet toleranci a solidaritu. Je to podobný zážitek, který uskutečňoval při svých návštěvách prvotních městských církví svatý apoštol Pavel - měl vždy radost z toho, když se setkal v té či oné církvi s živou vírou, láskou.

Odpoledne čtvrtého dne se konaly workshopy, čili přednášky s možností diskuze a sdílení ve skupinkách. V přednášce na téma: „Jak rozeznat Boží volání?“ se nejprve jeden z bratrů a poté i biskup zamýšleli nad podobenstvím o Zacheovi – celníkovi, který se ve snaze zahlédnout Ježíše chopil činu a vylezl na strom. Přednáška byla velmi poutává, po jejím konci jsme utvořili spolu s dalšími přítomnými krajany českou debatní skupinku a vášnivě diskutovali. Podobenství o Zacheovi nás zaujalo, v diskusi jsme dospěli mimo jiné k výzvě, aby se člověk v konkrétní situaci pokoušel udělat s láskou vždy to málo co může a nenechal se zastrašit zdánlivou nesmyslností své aktivity. V následující chvíli totiž pak již nebude stát sám ale bude s ním Kristus, stejně jako se Zacheem.

Pátý den, poslední den roku, jsme opět ráno zašli k Dominikánům, poté jsme si povídali v mezinárodních skupinkách, metrem se spěšně přemístili na Expo, jedli v obrovské hale spolu se 40 000 lidmi, prošli dlouhým spojovacím tunelem do jedné ze tří modlitebních hal. Všude plno lidí, mnohem horší situace než praxe na Václavském náměstí a přesto panoval pokoj, klid a mír.

Pomodlili jsme se a odpoledne se Jirka s Markétkou odebral na workshop pořádaný Sestrami Matky Terezy, Vašek s Míšou šli do města na prohlídku. Přednáška sester byla niterným svědectvím žité lásky k bližnímu, která se projevuje naprosto konkrétní pomocí potřebným. Mluvilo se o osamění, moru dnešní moderní doby, jako nejhorším druhu chudoby. Dále se člověk mohl dozvědět leccos o stavu temnoty duše, který měla nejen Matka Tereza ale je to normální období vyskytující se čas od času u každého. Člověk by v době své temnoty neměl vzdávat modlitební úsilí, neměl by se zříkat věcí – pokud mu v tom nebrání zdravotní stav, kterým řekl Ano, když mu bylo zrovna příjemně a vznášel se nad Zemí. Takové svérázné svědectví pro věc Boží lásky zapálené sestry bylo opravdu hodně posilující.

Večer po modlitbě ve velké hale jsme se odebrali do naší farnosti, kde jsme zpěvem a tichem oslavili příchod nového roku. Poté následoval barvitý program, každý přítomný národ měl přichystat nějaké krátké vystoupení. Tančilo se a hráli se hry – původně jsme měli přichystanou jednu humornou dětskou hru Evoluce, kterou nám ale nevědomky vyfoukli kolegové z Německa, tak jsme pod časovým tlakem rychle vymysleli hru náhradní - Gordický uzel (proplétání rukou) a nakonec vše dopadlo dobře. Po programu jsme ještě ponocovali na návštěvě u Jirky J, hodně jsme se pobavili.

První den roku se nám nechtělo vstávat, naštěstí jsme měli modlitbu ve farnosti až od půl jedenácté, i tak to bylo ale dost náročné. Po modlitbě jsme si odskočili do blízké kavárny a pak rychle k Dominikánům na úžasný oběd. Seděli jsme u stolu s příjemnými mladými Dominikány - studenty teologie z Polska, které zaujaly naše dvě krásné a milé československé holky, atmosféra byla úžasná. Po obědě jsme se dostavili se zpožděním na Expo, kde se konalo v jedné z bezpočtu místností regionální setkání Čechů následované sdílením ve skupinkách. Zamýšleli jsme se nad tématem globální solidarity a její spojitosti s křesťanským povoláním. Jirka v této souvislosti pragmaticky propagoval produkty označené známkou „Fair-trade“, která zaručuje, že při jejich výrobě nebyly zneužity děti nebo otroci k práci. Každý může alespoň občas udělat to málo, které může...

Během tohoto dne i minulých jsme navíc radostně potkávali své mezinárodní kamarády, se kterými jsme se seznámili na předešlých akcích Taizé. Markéta tak narazila na Froda z Ruska a Jirka na své oblíbené holky z Polska, byla to setkání plná lásky a velké legrace. Člověk si na tomto setkání díky příjemným lidem vůbec nepřipadal jako cizinec, ba naopak, Brusel byl pro něj domovem, rajský domovem.

Večer 1. ledna jsme zakončili rozjímavou modlitbou v hale Expa, pak někteří z nás po návratu do našeho Bruselského domu již plní vyčerpání s chutí ulehli ke spánku, někteří, kávou posilnění, pokračovali v povídání.

Dne 2. ledna, po raní modlitbě ve farnosti a rozloučení se s lidmi ze skupinek, oficiálně končil program setkání. Výpravy hromadně odjížděly z Bruselského výstaviště, kde stovky pracujících dobrovolníků pomáhaly s demontáží vybavení. Setkání zabralo 2 obrovské haly ke stravování, 3 obří haly k modlitbám a 1 halu s informacemi, obchůdkem a místností pro modlitbu v tichu. Takový kolos a vše proběhlo naprosto v klidu a bez potíží, byl to bezpochyby Boží zázrak.

Krátce po poledni jsme se sešli na oběd u milého a velmi pohostinného Jirky J, který, jak bylo řečeno, pracuje v parlamentu EU a tak v Bruselu přes rok bydlí, je vskutku pravým diplomatem se vším všudy – uznejte sami: Připravil nám úžasnou pochoutku – Raklet. Při ohřívání sýrů a brambor ve speciálním ohřívači přímo na stole jsme si museli navzájem podávat nejrůznější přísady, takže jídlo věru podporovalo mezinárodní spolupráci. Po jídle jsme si ještě zahráli společenskou hru aktivity, užili si spoustu legrace při pantomimickém ztvárňování nejrůznějších věcí a vychutnali chvíle pohody a sounáležitosti.

Jedna z nejúžasnějších věcí, kterou jsme na setkání poznali bylo bezpochyby společenství, které jsme s Boží pomocí utvořili. Ve skupince pěti lidí jsme se cítili příjemně, jednoduše milováni a akceptováni. Skupinku zastřešovaly naše společné modlitby před jídlem, před odjezdem jednotlivých členů domů a během dne, vzájemně jsme si důvěřovali a sdíleli jsme se. Co dodat? Sešli jsme se v Kristovu jménu a Kristus byl skutečně uprostřed nás.

Odpoledne odletěl, pln dojmů a s plným břichem, letadlem domů Vašek. Když nám k večeru napsal zprávu na mobil, že dorazil v pořádku domů, měli jsme radost, jako kdyby to byl náš syn. Další den ráno odletěla domů Míša, také jsme si s radostí přečetli, že je v pořádku, pak následoval odpoledne odjezd Jirkův a další den Markétčin.

Pouť důvěry nyní pokračuje, v našich srdcích a v našich farnostech, v maličkostech i ve velkých věcech, které činíme kolem sebe v Pánu. Děkujeme Petříčkovým za půjčení bytu a Bohu díky za to všechno!


autor: G4ndy
15.01.2009


http://criticall.gameplanet.cz

šéfredaktor: Jiří "G4ndy" Mataj, redaktoři: Jaromír "Jaxx" Möwald, Pavel "MasterPJ" Najman, Tomáš "ToM" Nadrchal
php & css scripting: Jaroslav "Blick" Pros
Weblog/diskmag Criticall, 2002-2010; editovaný obrazový materiál je majetkem oprávněných vlastníků.