Smysl utrpení


Již v době mého dětství jsem častokrát uvažoval nad tím, jaký smysl má utrpení. Tehdy to samozřejmě byla „malá“ utrpení začínajícího egocentrického školáka, který by si raději hrál než se učil – školu vnímal jako velké nutné zlo, bolení zubu jako konec světa.

I stalo se, že jsem začal hledat odpovědi. „Proč mě bolí břicho, když jsem nic zkaženého nesnědl... Tak to bude asi za trest, protože jsem mámě lhal,“ říkal jsem si a nějaký čas jsem s těmito typy vysvětlení byl spokojený. Nějaký důvod pro to, proč mě bolí to a nebo tamto, případně proč se něco nepodařilo, nešlo ale nalézt vždy, takže jsem musel své teorie neustále přehodnocovat a upravovat...

Časem jsem byl konfrontován s utrpením lidí kolem mě, které se nedalo nijak vysvětlit, nebyla tu žádná příčina, žádný důvod, proč by si tito lidé trpět „zasloužili“. Nabyl jsem tedy dojmu, že je utrpení odporné, nespravedlivé zlé cosi, co lidem pouze komplikuje životy a někdy život i ukončí.

Princip příčiny a důsledku aplikovaly, kromě mě, na problematiku utrpení samozřejmě již naši prapředci. Měli jsme tu zlobu bohů, které si bylo třeba usmířit, abychom se dožili zítřejšího dne a celou škálu dalších „vyrovnávacích“ mechanismů, které spojovala jedna velmi silná motivace - lidstvo se odjakživa snaží utrpení uniknout a všemožně se mu jinak bránit.

Lámeme si hlavu nad smyslem utrpení, nebo o tom raději ani neuvažujeme – „utrpení se přece týká těch druhých a ne nás!“ Lidová slovesnost nedává uspokojivé odpovědi - „Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá.“ neplatí. Kdo nám tedy poskytne odpověď na otázku po smyslu utrpení? Křesťanská víra - samozřejmě. Pro ty, kteří se ale domnívají, že je křesťanství divné, nestravitelné, je tu naštěstí logoterapie, která podává mnohá v jádru „křesťanská“ vysvětlení srozumitelnou formou a o Bohu se příliš nezmiňuje.

Logoterapie odpovídá odvážně

Název knihy, kterou jsem si pro účel tohoto referátu vybral, zní poněkud provokativně. Žákyně zakladatele psychologického směru Logoterapie - V. E. Frankla, rakouská psycholožka Elisabeth Lukasová, totiž tvrdí že „I tvoje utrpení má smysl“ a nazvala tak svou knihu.

Člověk, který čeká nějaké konkrétní vysvětlení svého utrpení, může být při četbě této publikace v prvním momentě zklamán – autorka přikládá každému utrpení ryze individuální význam, utrpení nelze generalizovat a odpovídat na ně nějakou univerzální frází nebo poučkou. Každý na své utrpení musí „odpovědět“ sám. S tím, jak odpovědět vydatně pomáhá právě logoterapie.

Cílem logoterapie na poli utrpení je postavit ho do kontextu smysluplného života, přeměnit zoufalý vzdor proti utrpení v pozitivně vnímaný lidský výkon (i kdyby onen výkon spočíval ve zdánlivé pasivitě). Každé utrpení, včetně toho nejtěžšího, lze podle Lukasové psychicky zvládnout, pokud je možné ho pochopit v nějaké osmyslující souvislosti. Jak ale najít onu individuální, pro náš život jedinečnou, osmyslující souvislost?

„Moderní člověk je ochoten kdykoliv revoltovat proti svému osudu, ale odnaučil se svůj osud akceptovat. K prvnímu má odvahu, ke druhému mu chybí pokora.“ (LUKASOVÁ, 1998, s. 64)

Postavit se proti svému osudu je často zbytečné, možná vyčerpávajícím vzdorem problém na nějakou dobu „vyřešíme“, ale co nevidět ho budeme mít naservírovaný číšníkem osudem znovu a co pak? Osmyslnění utrpení se můžeme dočkat teprve tehdy, když ho akceptujeme, když nalezneme „postoj přitakávající k vlastnímu neodvratitelnému osudu.“ (LUKASOVÁ, 1998, s. 72) Osmylujicí postoj může být velmi obtížné nalézt, stejně tak to může být ale i velmi lehké, neboť k zoufalství, podobně jako ke štěstí stačí vykonat často jen naprosté maličkosti.

Pomoci nalézt tento osmyslující postoj nám mohou - kromě dobrých přátel, kteří si pozorně přečetli pár knih o logoterapii nebo mají jen „dobrou intuici“ (mnoho prvků logoterapie je totiž prakticky intuitivních) - právě zodpovědní psychoterapeuti, na které Lukasová klade velké nároky: „V současné době si už psychoterapeut nemůže vybírat, zda je kompetentní či ne, on jednoduše nesmí zavřít akta a říci: „Je mi líto, zde nemohu pomoci.“ Kde končí věda, tam musí nastoupit jeho lidskost, a za hranicemi pochopení musí cestu k bližnímu najít láska.“ (LUKASOVÁ, 1998, s. 65)

Elisabeth Lukasová ve svých knihách uvádí mnoho příkladů osmyslnění utrpení a života ze své terapeutické praxe, každý, kdo má zájem se může přiučit. V psychologických rozhovorech neřeší příliš minulost klientů, snaží se je pozitivně naladit na to, co v jejich životě funguje, co se jim v minulosti dařilo - nešetří při tom chválou. A pokud to je možné tak spolu s nimi vymýšlí nové, nebo oprašuje staré možnosti a aktivity. Na takovéto smysluplné aktivity klienty znovu napojí a tím podstatně zmírní vliv často přehnaně vnímaného – hyperreflektovaného – utrpení, které nakonec většinou samo velmi rychle odezní.

Pokud se jedná o utrpení fatální a nezvratné, například smrtelnou chorobu, která život podstatně zkrátí, tak dokonce i v tomto případě lze utrpení logoterapeuticky minimalizovat – smysluplně naplnit, postavit se k němu jako k výkonu. Příklad v knize uvedený, kdy umírající matka zanechává nakonec s pokojným srdcem malé dítě svému manželovi, který slibuje, že se o něj postará jak nejlépe bude umět, mluví za vše.

Lukasová vyvádí klienty z tunelu, ve kterém vidí pouze své utrpení, případně nesmyslnost svého dalšího žití, navrhuje jim možnosti orientovat se na lidi kolem sebe. Toto funguje zejména v našich zeměpisných šířkách, kde lidé často „trpí“ absencí smyslu – existenciální frustrací. Člověk, který má skoro všechno na co si vzpomene, všechno o čem si myslel, že ho učiní šťastným (nebo co mu společnost vnutila), často propadá sebevražedným tendencím, protože jednoduše šťastný není a ani být nemůže, když myslí převážně na sebe a svou kariéru.

Není se tedy čemu divit, když autorka bezprostředně spojuje se smyslem utrpení smysl pomáhání. Optimální postoj k utrpení vidí v heroismu a optimálním postoj ke štěstí v humanismu. Nesme tedy své utrpení hrdinně, v tom nám podstatně pomůže myšlení na lidi kolem nás, na to co ještě můžeme se zbytkem sil vykonat. Naše vlastní utrpení pak může být příležitostí – důvodem - smyslem k pomoci, kterou nám lidé ze svého „vlastního štěstí ukrojí“ a láskyplně projeví!

Použitá literatura: LUKASOVÁ E. I tvoje utrpení má smysl. Brno: Cesta,1998 ISBN 80-85319-79-9


autor: G4ndy
06.07.2010


http://criticall.gameplanet.cz

šéfredaktor: Jiří "G4ndy" Mataj, redaktoři: Jaromír "Jaxx" Möwald, Pavel "MasterPJ" Najman, Tomáš "ToM" Nadrchal
php & css scripting: Jaroslav "Blick" Pros
Weblog/diskmag Criticall, 2002-2010; editovaný obrazový materiál je majetkem oprávněných vlastníků.