Blur Biography

(by Jaxx)

Historie kapely Blur se datuje až daleko do chmurných dní roku 1980, kdy se setkali Damon Albarn a Graham Coxton, tehdy studenti Stanwayovy školy ve městě Colchesteru v Essexu. V této škole oba navštěvovali tradiční sbor, ve kterém ,věřte nevěřte, zpívali oba chorály. Už to předurčovalo jejich život. Oboum byl do vínku dán velký hudební talent.

Londýňan Damon je synem Keitha (bývalého rockera, jehož kapela Soft Luminary byla jednou ze zakládajících kamenů žánru psychydelického rocku.) a Hazel. Rodina se přestěhovala do Colchesteru v pozdních letech sedmdesátých, mladý Damon byl ihned zapsán do hudebního kroužku (hrál na piano) a do dramatické akademie.

Graham, který se narodil na letecké základně v Německu, byl též synem hudebníka a stejně jako Damon se přistěhoval do Colchesteru na začátku 80. let. Na Staynwayi byl zapsán do hudební školy, kde se učil hrát na saxofon. V tu dobu ještě nevěděl, že na saxofon bude hrát i v Blur, sice jednou jedinkrát (píseň Jubilee - album Parklife), ale přece. V jeho dvanácti letech též začal hrát na kytaru.

Další člen kapely, Alex James se narodil v Bourneymouthu na jižním pobřeží Anglie. Do Londýna se přistěhoval na přelomu 80. a 90. let aby mohl studovat na Goldsmith College, kde také poprvé potkal Grahama. Jejich spolupráce byla jen otázkou času.

Dave Rowntree, syn zvukaře radia BBC a matky hrající na piano v britské filharmonii, se velice brzy osamostatnil a sám se začal učit hrát na bubny.

Tito čtyři muži založili kapelu, ve které se mísí punk, rock a inteligentní pop. Kapelu tvořili na začátku (a až dodnes) v roce 1990 v sestavě Damon Albarn (zpěv, občas piano), Graham Coxton (kytara), Alex James (baskytara) a Dave Rowntree (bicí).

Historie kapely nabrala obrátek hned po prvním vydaném singlu *There is no other way*, který se stal hitem jara ve Velké Británii roku 1991. Na tomto songu se poprvé s Blur podílel producent Stephen Street, který vyprodukoval všechny písničky kapely Blur až na jednu z alba Parklife.

Debut kapely Blur jménem Leisure, byl vydán v srpnu roku 1991. Byla to kolekce songů, ve kterých se mísila explosivnost kytar a vokální vyzrálosti z dob Beatles. Damon se proměnil ve velice dobrého autora písní, lehce kritizoval tehdejší poměry v Anglii, ale nestala se z toho jen snůška hnoje, jako u některých samozvaných rebelů tehdejší doby. Průlomem v této oblasti se stala skladba *Modern Life Is Rubbish*, která byla pojmenována dle graffiti na které Damon koukal každé ráno když se podíval z okna. Byla to dá se říct historická píseň, mapující historii Spojeného království od 16. století až do dnešní doby.

Moderní pohled na Anglii byl přednesen na třetím albu jménem *Parklife* (NO. 1 v dubnu roku 1994), které se analyticky, často až profesorsky dívalo na tradiční anglické fobie a neúspěchy. Hudba na tomto albu byla čistou směsicí kytar, basy, bubnů a nádherně plastických zvuků piana, odstavila na druhou kolej typické výplody pop-kultury tehdejší doby. Za toto album dostali Blur dokonce 5 ocenění BRIT Awards v roce 1995.

Několik měsíců poté vydali v neuvěřitelné rychlosti další album, tentokrát pod jménem *The Great Escape*. Jejich muzika dávno překročila tradiční pop. Banjo, harmonika a podivně naladěné klávesy byly hlavními devizami tohoto alba. Toto album slavilo úspěch v každé zemi, do jejíchž obchodů se dostalo. Chytlo každou věkovou skupinu a dočkalo se kladných hodnocení ve všech odborných periodikách, 1 milion prodaných kusů jen v Anglii už o něčem svědčí.

Album s názvem *Blur* bylo vydáno v polovině roku 1997 a byla to odpověď na tehdejší trend amerických rockových skupin a zároveň se v něm mísila Grahamova zasněnost a Alexova a Damonova nově objevená láska k panenské přírodě Islandu. Už dříve pronikaly na povrch náznaky rivality mezi Blur, Oasis a Verve ale právě album *Blur* je vyhrotilo do maximální výše. Sbírka písní, které přitopily pod kotel a daly jiskru ke kanónu jménem Blur. I tak by se dalo nazvat ono album. Nemohu samozřejmě opomenout geniální píseň *Song 2*, která byla do hitparád nasazena jako číslo jedna a tuto pozici si udržela dlouhých pět týdnů. Je kuriózní, že vystřídala na čele Verve, kteří několik dní předtím vyšoupli Oasis. Od vydání *Blur* se jednotliví členové kapely začali věnovat vlastním projektům. Ovšem nevyprodukovali téměř nic, o čem bych se mohl zmínit.

Jejich předposlední album *13* (vydáno 2001) reprezentuje prolomení tradičních *blurovských* melodií a také je to první album na kterém se nepodílel Stephen Street. Sám Damon to okomentoval takto: *Udělali jsme pořádný kus práce pod Stevem, ale je na čase vydat se vlastní cestou.* Na albu je možno najít spoustu skvělých věcí, od Tender (jež Alex označil jako nejlepší písničku od Blur) přes prvky blues v *No Distance Left To Run* až k mírně usměvavé *Coffee and TV*. Dalo by se označit jako pokus o natočení něčeho nového, o průchod vlastní cestou. Ukazuje skupinu v celé její kráse a bez zábran. Mindráky byly zcela vypuštěny a dalo by se to označit jako takové malé bilancování desetileté historie kapely.

O prázdninách letošního roku 2003 byl vydán zatím poslední kousek do sbírky všech fandů. Zove se Think Tank a obsahuje absolutně různorodé písně, žánrově si téměř vůbec nepodobající. První singl Damon označil jako monolog, což o lecčems vypovídá. Pro ty pomalejší, příklon k jeho dávné radosti, herectví, se projevuje právě na tomto albu.

Co říci na závěr? Snad že Blur jsou snad spolu s nenáviděnými Oasis jednou z posledních novátorských držav nejen v Anglii, ale celosvětově. Pevně doufám, že mezi členy kapely nikdy nebude panovat vzájemná nevraživost, a že nás věrné posluchače oblaží ještě nejednou deskou.