Weblog


Sabotér - komu se zlomí krumpáč?

Minule jsem vám představil karetní hru "Bang!", tentokrát nás čeká méně známá karetní hra, která s Bangem sdílí některé základní principy, hraje se však rozdílně. Jde o společenskou hru Sabotér vhodnou pro 3 až 10 hráčů ve věku od osmi let. Jak název hry napovídá, důležitou roli v ní má sabotování, kladení překážek a kažení plánů.

O sabotování se starají především hráči, kteří si vylosují postavu trpaslíka – sabotéra. Jeho úkolem je zabránit hodným trpaslíkům – zlatokopům – v tom, aby se prokopali podzemním tunelem ke zlatu. Používá k tomu karty se slepými uličkami a škodící karty, jako je rozbitá lucernička nebo krumpáč, kterými znemožňuje hru ostatním.

Sabotér vyhrává a je zlatem odměněn, když hráčům dojdou karty v lízacím balíčku i v ruce a zlato se jim na herní ploše nepodaří odkrýt. Hodní trpasličí zlatokopové naopak vyhrávají, když se jednomu z nich podaří ke zlatu prokopat.


„Hodní“ trpaslíci si ale nemusí navzájem vždy jenom pomáhat: Když se zlatokopové ke zlatu přiblíží, začínají si zpravidla škodit i navzájem, neboť nejvíce zlata si z nich odnese vždy jenom ten, který se k němu dostane jako první. Hra se hraje na tři kola, kdo po nich má nejvíce zlata, zvítězil.

Děti i rodiče dostávají v této hře příležitost navzájem se pořádně „pozlobit“, uvolnit se a vyřádit. To vše v rámci jednoduchých pravidel, na kterých se mohou naučit, že zábavy (včetně té nejatraktivnější – škodolibé) je možno si užít nejen vzdorem proti pravidlům, ale i v mantinelech pravidly vymezenými. Proto je hra vhodná třeba i do nízkoprahových klubů pro děti a mládež, kde je dialog a střety s pravidly na denním pořádku.

Saboteur na deskovehry.cz

autor:  G4ndy   -   07.05.2014 - 18:59:01

BANG! a je po tobě

Dnes zavítáme na Divoký západ, kde se to jen hemží nejrůznějšími pistolníky, odpadlíky. Šerif se svými pomocníky má co dělat, aby ve městě udržel pořádek. Ano, jedná se o velmi oblíbenou karetní hru BANG! pro 4-7 hráčů, vhodnou pro děti od 8mi let.

V této hře, zpracované na motivy westernu, si zpočátku každý hráč náhodně vytáhne jednu z rolí, která bude rozhodující pro jeho chování – bandita se snaží zastřelit šerifa, šerif a pomocník se snaží zabít bandity, odpadlík se snaží zůstat jako jediný naživu a odstranit šerifa. V praxi si nikdo nemůže být zcela jistý, kdo má jakou roli, a tak se někdy stane, že se bandité, kteří by měli spolupracovat, omylem zastřelí navzájem, či si nešikovný šerif nechtěně zastřelí svého vlastního pomocníka.

BANG! se hraje po směru hodinových ručiček a každý během svého tahu může provést akce prostřednictvím karet, které má v ruce. Může se skrýt za barel, aby se do něj protivníci hůře strefovali, vyzbrojit se lepší zbraní, která dostřelí až na hráče sedícího na druhé straně stolu, osedlat si koně, který ho vzdálí do bezpečné vzdálenosti od ostatních hráčů, ukrást karty z rukou jiného hráče, zapálit dynamit a poslat ho dalšímu hráči a spoustu dalšího.

Téma hry je, jak je vidno, poněkud „násilné“, což ji v mých očích sráží. K vítězství v BANGU! je ale naštěstí ve většině případů zapotřebí víc než jen hrubé síly – je třeba spolupracovat a uplatnit bystrý úsudek, takže násilí v této hře není prvoplánovité. Navíc má tato hra pečlivě vyvážená pravidla, která zaručují vznik množství zajímavých a legračních herních situací. Pravidla přesto nejsou nikterak složitá a nováčci jsou rázem schopni hrát BANG! naprosto samostatně.

BANG! doporučuji všem, kteří si chtějí vyzkoušet rychlou a akční karetní hru, jejíž pravidla jsou lehce pochopitelná pro nováčky. Děti jistě velmi ocení možnost v této hře beztrestně pozlobit své rodiče a vyřídit si s nimi účty například za mytí nádobí. Ke hře navíc existuje mnoho rozšíření, která ji činí ještě pestřejší.

více info na deskovehry.cz

autor:  G4ndy   -   05.05.2013 - 11:59:23

Deskové a karetní hry – atraktivní zábava pro celou rodinu

Když se řekne desková hra, vybaví se většině z nás šachy, dáma nebo Člověče, nezlob se. Někdo si možná vzpomene i na hry jako jsou Monopoly nebo Sázky a dostihy. I tak ale zůstane náš pomyslný výčet pěkně malý. Různých deskových her, které se i v ČR těší od konce 90. let stále větší oblibě, jsou přitom na trhu již bezmála stovky. Přesvědčit se můžete jednoduchým zadáním hesla „deskové hry“ do internetového prohlížeče.

Osobně hraji deskové hry velmi rád. A to jak ve svém volném čase s přáteli, tak i ve své práci s mládeží. Desková hra, neboli „deskovka“, je totiž – byť se to vůbec nezdá – velmi dobrým sociálně-terapeutickým nástrojem:

Při hraní je člověk uvolněnější a lépe se s ním komunikuje. Deskovky se navíc hrají tak, že na každého postupně přijde řada – každý tak má rovnou příležitost a možnost změnit průběh hry, vyhrát, pomoci nebo uškodit ostatním. Hlas toho, kdo je mezi vrstevníky považován za outsidera, je najednou slyšet a musí se s ním počítat; zatímco i ten největší machr není nic víc, než jen další hráč z mnoha. Rád bych vás proto v budoucnu na těchto mých stránkách seznamoval se zajímavými deskovými hrami.

autor:  G4ndy   -   12.04.2013 - 14:55:58

Svatý grál za vitrínou

Při čekání na autobusové zastávce jsem si prohlížel přilehlou ulici s rušným provozem, ze které se měl opožděný prostředek mhd co by dup přiřítit. V ulici byly rozseté malé obchůdky – tu večerka, tu trafika, květinářství, kebab občerstvení nebo mor dnešní doby, který lze takto otevřeně vidět z Evropských zemí jen v ČR – herna, připomínající svými hřejivě barevnými světélky bludičky nebo dobře vyzdobený vánoční stromeček. Snad právě ona regresivní výzdoba herny, cíleně vyvolávající v nejednom závislém hráči aspirujícím na bezdomovectví vzpomínky na vánoční období plné vzrušení z blížících se dárků, přiměla mě nostalgicky se rozpomenout.

Nevzpomněl jsem si sice přímo na Vánoce, ale na vzrušení, které jsem jako dítě prožíval, kdykoli jsem objevil kdesi v centru Prahy nový obchůdek s elektronikou, v jehož výkladní skříni poblikávala obrazovka se zapnutou videohrou, vznášející se v cenové relaci pro mě naprosto nedostupné. Lokaci obchůdku jsem si ihned zapamatoval a při příštích návštěvách centra Prahy s rodiči jsem se k tomuto místu neopomněl takticky opět navracet. Mojí mamince, která mě na této spanilé cestě za svatým grálem často doprovázela, toto existenciální setkání během příštích pár hodin nepřineslo nic jiného, než souboj s malým rozmrzelým dítětem opakujícím: „Mami, kup mi to!“


Kam se poděly pěkné výlohy?

Z úsměvného zamyšlení mě vytrhl přijíždějící autobus, z jehož okýnka jsem se následně pokusil v ulicích vyhledat nějaký ten obchůdek ze starých dob. Bohužel, až na jeden specializovaný obchod s videohrami, jsem nic takového nezahlédl. V dnešní době se drobným prodejcům elektroniky nedaří. A co víc – internet, na kterém lze všechno vyhledat, mě v této oblasti připravil o radost z objevování nového: I kdyby nějaký takový obchůdek z dětství ještě existoval, videohru, kterou by měl ve vitríně vystavenou bych už předem znal, nebyla by pro mě ničím novým, dechberoucím, kolem čeho se dají vypěstovat legendy sdílené s kamarády. Trochu jsem tak záviděl ženám, které mají šanci i v dnešní době v četných prodejnách s textilem, který není internetem pokrytý tolik jako elektro, ještě stále najít něco nového, nečekaného (i když často pěkně drahého a s rizikem, že jim to nebude slušet; což pravým mužům nehrozí).

V posledku ale netřeba zůstávat nad realitou, ve které již nelze odhalit kouzelný obchůdek s videohrami, roztrpčený. A zaplať pán Bůh za to, že člověk není ve svém hledání limitován pouze na objevování věci materiálních. Se všemi těmi svatými grály ve výkladních skříních by to byla na světě konec konců za chvíli pěkná nuda.

autor:  G4ndy   -   05.02.2013 - 10:56:59

Volím Zuzanu Roithovou, kandidátku č. 1

Zítra budu volit Zuzanu Roithovou. Ta se mi spolu s Táňou Fischerovou jeví jako morálně neztrouchnivělá kandidátka na prezidenta.

autor:  G4ndy   -   10.01.2013 - 23:25:28

Pán prstenů Zero: Hobit a módní přehlídka trpaslíků ve 3D bez barevných čepiček

Na Hobita jsem šel spíše skepticky naladěn – slyšel jsem rozporuplné zvěsti o věrnosti či nevěrnosti filmu jeho knižní předloze Hobit od J. R. R. Tolkiena, kterou jsem jako velký fanda a čtenář Pána prstenů sám vlastně ani nečetl (za což se stydím). A tak, abych možnou Hobití nevěru rozlouskl, převyprávěl jsem děj filmu po jeho shlédnutí blízkým tolkienofilům (někteří na film z důvodů předsudků odmítali jít).

Milovníci Tolkienových knih při mém vyprávění střídavě vyskakovali z kůže, skřípajíce zuby, že to a ono do filmu režisér Jackson surově přidal (Radagast, Galadriel, hlavní skřetí antagonista atd.) nebo naopak ve filmu arogantně vynechal (nejvíce pobouřila absence roztomilých barevných čepiček trpaslíků). Věrnost nebo nevěrnost knižní předloze naštěstí ale nemusí být hlavním měřítkem kvality filmu.

Velkou roli ostatně nehraje ani technické zpracování, které je v případě Hobita vyvedeno ve 3D a s více snímky za sekundu, než bývalo běžné (ve vybraných kinech). V praxi mi to ale celé přišlo jako obyčejné videohry vydané před pár lety, akorát to díky 3D kroužilo divákovi těsně před nosem. Vizuální zpracování kromě toho až příliš připomíná filmového Pána prstenů, jakýsi jeho remake ve vyšším rozlišení.


Trpaslíci ze Sněhurky se dali na metal.

S exteriéry i jeskynními interiéry, které udávaly tón vizuálnímu zpracování Hobita, se asi nedalo nic moc dělat – režisér Jackson už jednou divákům Středozemi v Pánovi prstenů odprezentoval a tak nebylo důvodu nic měnit. Podobnost s Pánem prstenů ale v případě Hobita není jen záležitostí stejně vypadající země, Středozemě, ale i dějové linie, která mi přišla jak Pán prstenů sjetý přes kopírák…

Lidé znalí knihy mi ale překvapivě potvrdili, že děj knižního Hobita je do značné míry podobný Pánovi prstenů – jedná se, co do struktury, o jakéhosi pohádkového Pána prstenů Light. Podobnost Hobita a Pána prstenů pak je v zásadě v pořádku a milovníci knihy se v tomto ohledu režiséra v mých očích vlastně zastali.

Zmíněna byla „pohádkovost“, která z knižního Hobita s trpaslíky s barevnými čepičkami dýchá. Knižní Hobit je pohádkou přístupnou malým dětem i dospělým, kterou uvozuje, a do které pravidelně vstupuje vyprávěč. Pohádkou, která není prosta iracionálních momentů – trpaslíci mají např. barevné čepičky i když se plíží divočinou a příliš „dospělý“ čtenář se může nad Hobitem často pozastavovat a kroutit hlavou.

Radagast by mohl jít z fleku prodávat Nový Prostor - nezapomeňte si ho od jeho kolegů zakoupit (viz. dobré skutky maličkých dále).

Jestli pak lze filmovému Hobitovi něco vytknout, odhalit zásadní „nevěrnost“ knize, tak je to bezesporu právě absence pohádkovosti. Děj filmu je daleko hustší než v knižní předloze a pohádkovost ve filmu prosvítá jen sem tam ve výronech typu hnědý kouzelník Radagast (jedná se o jakýsi hold postavě Toma Bonbadila vynechané ve filmovém Pánovi prstenů). Radagastí „pohádkový“ exces je ale příliš kontaminován Jacksonovským poněkud okoukaným „béčkovým horrorismem“ (nebo za tím stál původní režisér Del Toro, kterému Jackoson křeslo vyfoukl?). Zřídkavé pohádkové momenty navíc filmového Hobita, který se snaží po většinu času tvářit smrtelně vážně a vizuálně i dějově kráčet ve šlépějích filmového Pána prstenů, navíc film jaksi znejišťují.

Bezprostředně po shlédnutí filmu jsem si rovněž posteskl nad faktem, že se režisér Jackson neodvážil více využít charakterů Sarumana a Galadriel, které v knižní předloze Hobita nevystupují (v knize Hobit žádné ženské postavy nejsou). Jak by to asi tak vypadalo, kdyby trpaslíky (jednou naivně hloupé, podruhé zase naprosto neohrožené) před skřetím králem spektakulárně nezachránil Gandalf ale Saruman? Moc a její používání je totiž, jak režisér dobře zachytil, spíše Sarumanův rukopis a ke skromnému Gandalfovi se jaksi nehodí…

Co mě mile potěšilo jest, že Gandalf i ve filmovém Hobitovi explicitně věří na nepatrné dobré skutky maličkých (jak se svěřuje Galadriel). A divák tak v Gandalfově hlase může zaslechnout něco z Tolkienova křesťanského poselství, daleko lépe maskovaném než v dílech jeho kamaráda C. S. Lewise. Z filmového Hobita jsem tedy, nejen díky těmto drobným detailům, kterými se Jackson strefil do mého gusta, nebyl zcela zklamán – očekávané pohádky jsem se ale nedočkal.


Galadriel: "why the halfling?" / "Proč ten hobit?"

Gandalf: "i believe it is the small things, the everyday deeds of ordinary folk that keep the darkness at bay, simple acts of kindness and love. why bilbo baggins? perhaps it is because i am afraid, and he gives me courage" / "Věřím, že to jsou malé věci - všednodenní skutky obyčejných lidí, které drží zlo na uzdě. Jednoduché skutky dobroty a lásky. Proč Bilbo Pytlík? Možná proto, že mám strach, a on mi dodává odvahu."

autor:  G4ndy   -   09.01.2013 - 10:53:39

Večer důvěry v Praze v sobotu 10. 11. 2012

10. 11. 2012 proběhne v Praze Večer důvěry organizovaný dobrovolníky z různých církví, na který přijede i jeden z bratrů z Taizé. Sám mám komunitu v Taizé ve velké oblibě a tak všechny vřele zvu na toto setkání. Přikládám informace:

Taizé je křesťanská ekumenická komunita ve francouzském Burgundsku, kam se přijíždějí setkávat především mladí lidé nejen z Evropy. Zpěvy z Taizé se využívají po celém světě při zpívaných ekumenických modlitbách, ke kterým se můžete připojit i na různých místech v ČR. Video o životě v Taizé můžete vidět v mém předchozím příspěvku.

10. listopadu se v Praze bude konat tzv. Večer důvěry, na který dorazí rovněž jeden z bratrů z Taizé. Kromě večerní modlitby a zpěvu návštěvnici budou moci v odpoledních hodinách vyslechnout i četbu biblického textu s následným zamýšlením se nad ním a sdílením ve skupinkách. Taktéž je na plánu společná večeře.

Večer důvěry je dobrou příležitostí poznat nové lidi, odbourat předsudky a společně kráčet k tomu skutečně podstatnému. Pozváni jsou všichni bez ohledu na jejich víru, církevní příslušnost či nepříslušnost.

internetové stránky akce: http://vecerduvery.cz a také facebookové stránky

Program Večeru důvěry:

15:30 biblický úvod (pro mladé do 35 let)
18:00 večeře z vlastních zásob
19:30 Slavnost světla se zpěvy z Taizé (pro všechny)

S sebou: Jídlo pro sebe k večeři, Bibli, tužku, papír, (polštářek na sezení)

autor:  G4ndy   -   31.10.2012 - 09:11:27

Nové české upoutávací video na komunitu v Taizé

Bratří z francouzské vesničky Taizé vyprodukovali aktualizovanou verzi videa představujícího jejich křesťanskou komunitu, která je velmi populární mezi mladými lidmi po celém světě, mě nevyjímaje. Lidé se tam každoročně sjíždějí na velmi obohacující setkání, při nichž je možné i z pozice naprosto nevěřícího poznat, že na světě není jenom bordel.

Život v Taizé (Life at Taizé CS) from Taize on Vimeo.

autor:  G4ndy   -   13.02.2011 - 17:44:55

Poslední expres přijíždí po 14 letech opět na obrazovky PC

Na server GOG, který se specializuje na internetový prodej starých her, nedávno přibyl další zásadní titul – adventura Last Express z pera Jordana Mechnera, autora původního Prince z Persie. Pochmurný, mysteriózní děj hry Last Express se odehrává v roce 1914 na palubě posledního mezinárodního rychlíku Orient expres, který byl vypraven ještě v předvečer vypuknutí první světové války. Atmosféra blížící se první světové války je ve hře věrně zachycena a promlouvá hlavně prostřednictvím reprezentativních postav spolucestujících. Hráč je vržen do role záhadného mladíka, nechybí nečekané zvraty, záhady, romantika, dynamika, konspirace a více již nebudu prozrazovat. Ujišťuji ale, že scénář hry je minimálně na úrovni Broken Swordu, ne-li o třídu lepší.

Last express je netradiční adventurou odehrávající se v reálném čase – po stísněném prostoru vlaku, který je historicky věrně zrekonstruován, se můžete pohybovat takřka libovolně, časový sled události se konstruuje podle toho, jak jednáte, nasloucháte rozhovorům a rozmlouváte se spolucestujícími, kteří se po vlaku realisticky pohybují a mají své vlastní motivy.

Místy sice může dojít během hry k systémovým zásekům, ke zbytečnému čekání, ale jinak je technické zpracování v reálném čase vcelku sympatické – čas plynoucí ve hře můžete navíc přetáčet nazpět, abyste mohli zkusit různé alternativní rozhovory se spolucestujícími a jiné cesty k řešení situací, bohužel ale nelze čas urychlovat dopředu.

Grafické ztvárnění je stylové, prostředí vlaku dobře vymodelované a poctivě dokreslené. Postavy byly ztvárněny skutečnými herci v pohybu, nasnímanými černobílou kamerou, poté převedeny do line-artu, dokresleny a vybarveny. Výsledek působí o třídu lépe než současné cell-shaded 3D modely, ačkoli s plynulou – dech beroucí – animací se lze u postav v Last Expressu setkat jen když se vám vyhýbají ve vlakovém koridoru.

Hlavní devizou Last Expressu je tedy bezesporu netradiční prostředí a příběh, který je mistrně propracovaný a hráči servírovaný po malých kouscích, které v něm probouzí o to větší zvědavost, co bude dál. Příběh není lacině spatlán, jak je dnes ve zvyku, ale skutečně ústí v promyšlené kataklysma. Charaktery postav jsou rovněž do detailu propracované, působí věrohodně a zvou k odhalování svých tajemství, posouvají v posledku děj hry kvalitativně na úroveň dobrého filmu.

Všem, kteří máte rádi adventury, pořádnou atmosféru, dobrý příběh a vláčky tedy Last Experss vřele doporučuji. Ačkoli se jedná o hru starou, stále má co nabídnout a zasloužila by si dozajista remake například na Nintendo DS. Jedinou překážkou může být fakt, že hra je v angličtině – některé postavy ve vlaku mluví podle svých národností sice rusky, francouzsky, srbsky nebo arabsky – jejich rozhovory jsou ale titulkovány do angličtiny, přičemž anglicky mluvícím rozhovorům chybí titulky úplně. COG snad doplní titulky ve více jazycích.

Hru bych, kvůli menším mouchám a faktu, že to s těmi na krabici proklamovanými 30ti možnými závěry, není až zas tak horké, hodnotil 9/10.

Ke koupi a legálnímu stažení za 6 dolarů (něco málo přes 100Kč) zde GOG.com


autor:  G4ndy   -   02.02.2011 - 18:28:54

Kvalitní adventura zdarma? Submachine 7 je zde!

Cenami ověnčené flashové indie adventurní sérii Submachine (první díl vyšel v roce 2005), od polského architekta a kreslíře komiksů Mateusze Skutnika, přibyl do vínku již sedmý díl. Ještě jsem si ho nestihl zahrát, ale soudě podle reakcí na internetu, se jedná o zatím nejlepší kousek ze série, jejíž kvalita přece jenom občas kolísala ve stereorypu.

Submachine je adventurou viděnou z pohledu první osoby, pohybujete se v ní po obrazovkách, na kterých sbíráte a hledáte předměty, které pak kombinujete a používáte pro svůj další postup (tzv. Puzzle žánr). Prostředí hry je silně inspirované sci-fi horory jako Kostka (Cube), autor do něj také umě zakomponoval prvky z egyptské a mayské mytologie. Mateusz umí pěkně kreslit a navíc lokace architektonicky dobře propojuje.

Nejsilnější devizou flashovky Submachine je atmosféra (podpořena navíc kvalitní ambientní hudbou), která vás připoutá a nepustí, dokud se se všemi hádankami nevypořádáte a nepoodhalíte tak kus ze zapleteného příběhu hry. Kritiku si možná může vysloužit jedině série jako celek - může působit již poněkud vyčpěle, příběh je pravděpodobně ne úplně domyšlený a uměle natahovaný, autor si v něm hraje s trpělivostí hráče, podobně jako činili třeba autoři seriálu Ztracení. I tak je ale Submachine dějově o třídu lepší, než s čím se lze setkat v současných komerčních hrách.
Submachine 7 si můžete zahrát přímo z prohlížeče zde: na stránkách autora

autor:  G4ndy   -   17.12.2010 - 10:13:59

Trocha game-bookové nostalgie

Před časem se mi shodou náhod do ruky dostaly staré, ohmatané „herní knížky“ (nebo jak to nazvat), které byly velmi populární v 80. letech v anglicky mluvících zemích a v polovině let devadesátých zažily svůj boom i v ČR, nyní jsou v jejich domovině opět vedeny určité pokusy o jejich resuscitaci. Viz. fightingfantasy.com

„Gamebooky“ jsou interaktivní knížky, s fantasy nebo sci-fi příběhem, ve kterém se můžete na dílčích místech sami rozhodnout, co uděláte (typicky, jestli půjdete chodbou nalevo nebo napravo). V polovině devadesátých let byly herní knížky překládány i do češtiny (série Lone Wolf a Fighting Fantasy) a staly se mi tak, spolu s českou mutací amerického Dungeons & Dragons – Dračí doupě, jednou z prvních zkušeností s fenoménem her na hrdiny - RPG.

Spolu s kamarády jsme hrávali tyto herní knížky, které jsou určeny pro jednoho hráče – čtenáře, ve více lidech, než jsme si troufli vytvářet vlastní dobrodružství v duchu dračího doupěte, kde je jeden hráč – vypravěč a ostatní hrají své role jako fantasy hrdinové.

A nyní na mě tedy, spolu s párem zaprášených Figting Fantasy titulů, zavál vánek nostalgie, a dokonce jsem si zkusil s přáteli znovu tyto gamebooky zahrát (jako samostaný vyprávěč bych už děj jen sotva utáhl, fantazie mi po roky neprocvičování docela zakrněla). Pokud si chcete taky vzpomenout a ovládáte cizí jazyky, tak na těchto stránkách je možné si některé gamebooky stáhnout nebo rovnou zahrát… Na počítači to ale není ono – není nad autentickou hru v atmosferickém prostředí, třeba na opuštěné chatě při bouřce.

www.ffproject.com

projectaon.org/en/Main/Books .

autor:  G4ndy   -   10.08.2010 - 22:33:24

VDMSound – alternativní cesta ke spuštění náročnějších dosových her

Po delší době jsem se rozhodl na těchto stránkách oprášit herní tematiku. Na internetu se to jenom hemží nejrůznějšími dotazy, jak spustit starou hru ve Windows XP, Vista i 7. Těžko říci, co nebohé hráče vede k touze zahrát si na nejnovějším hardwaru, vybaveném gigahertzovými, dvoujádrovými procesory, kousky, kterým svého času stačilo jedno pomalé jadérko s pár megahertzy.

Emulátor DOSbox, se solidním grafickým ovládacím prostředím (např. D-fend), si umí poradit se staršími dosovými hrami docela obstojně. Navíc můžete v DOSboxu zapnout i různé grafické filtry na zjemnění rozlišení a spustit tak třeba starého Prince of Persia v dnes tak často skloňovaném HD rozlišení, nebo si vyslechnout perfektní symfonický zvuk emulované karty Gravis Ultrasound, se kterým se tůtání Midi nedá srovnávat.

číst dále

autor:  G4ndy   -   03.07.2010 - 15:40:06

Kdo jsou ti otravní „maličcí“ v Ježíšových vyprávěních?

V podobenství o posledním soudu (jiný název: o ovcích a kozel) ve 25. kapitole Matoušova evangelia, se můžeme dozvědět, že oni maličcí a nepatrní jsou lidé nějakým způsobem závislí na naší pomoci, na naší moci. Jsou to ti lidé, jejichž životy máme do jisté míry v rukou, jako kdyby nám je sám Bůh svěřil. Jejich strážní andělé sice jsou v neustálé blízkosti nebeského Otce, jejich životy na zemi jsou ale nejisté a křehké.

Maličcí na nás nejsou nezbytně závislí v tom smyslu, že je nějakým konkrétním zlým činem můžeme usmrtit, ale spíše tím způsobem, že je našim konkrétním nekonáním – neposkytnutím pomoci, můžeme zabít, nebo přispívat k trvání jejich špatné životní situace. Neposkytnutím pomoci tyto maličké usmrcujeme, ať už na první pohled zcela viditelně nebo neviditelně – materiálně nebo duchovně.

V dnešní komplikované, přetechnizované době navíc nemusí být příčinou nepomoci maličkým jen naše nevůle, ale rovněž naše bezradnost pramenící z neznalosti. Kolikrát bychom sice rádi pomohli, ale prostě nevíme jak! Pak je, kromě přímluvné modlitby, jistě na místě i vyvinutí snahy se v daném problému toho maličkého patřičně zorientovat. Pomocí internetu si můžeme najít nejrůznější informace, psát dotazy na internetových stránkách občanských poraden nebo i zavolat na bezplatnou linku bezpečí (tel. číslo 116 111) – nesmějte se, tamější milí odborníci dokáží dobře poradit nejen dětem ale i dospělým. Ale zpátky k Ježíši a jeho maličkým:

Nutnost pomáhat maličkým není židovské tradici, kterou Ježíš dobře zná, cizí: Starý zákon nabízí mnohá přikázání a opatření, která mají chránit „chudé maličké“, mezi které patří otroci propadlí do dlužního otroctví, nemajetní, vdovy a sirotkové. Tato sociální opatření jsou taxativně (tzn. jako výčet reakcí na konkrétní situace) vyjmenovávána v 5. knize Mojžíšově – deuteronomiu, hlavně v kapitolách 10, 24 a 26.

Ježíš ve svých kázáních nečiní žádné taxativní výčty jako kniha deuteronomium, nenabízí posluchači žádný seznam konkrétních skupin, kterým je třeba pomoci. Kdyby něco takového udělal, tak by z takového seznamu dozajista vždycky někdo vypadl – nestačily by mu hvězdy na nebi k tomu, aby vyčetl všechny situace, které si zaslouží naší pozornost a pomoc. Sám pomáhá všem bez rozdílu a toto je výzvou i pro jeho posluchače, kteří mají vzít jeho jho – učení a v takto ho následovat.

Zamysleme se, zdali kolem sebe máme nějaké naše „maličké“. Lidi, kteří jsou odkázáni na naši pomoc, nebo vlídné slovo či gesto. Nabízí se zmínit se o takových těch zjevných maličkých – bezdomovcích nebo cizincích, kteří u nás dřou jako otroci. Starou paní, která potřebuje vynést tašku do schodů, nebo zachmuřelého člověka, na kterého se můžeme usmát. Rozpoznat takové lidi je lehké.

Pomoci jim je ale, zejména pokud jde o lidi bez přístřeší, už o poznání těžší. Není proto vždy nutné chtít těmto lidem pomoci nějak zázračně, někdy to ani nejde. Svou pomoc rovněž nemůžeme člověku vnucovat. Měli bychom se ho ptát, co vlastně potřebuje, jak on si představuje pomoc, a do naší představy o pomoci se ho nesnažit vtěsnat. Netlačit ho násilně tam, kde by se nám náramně líbil, ale kde sám nechce být. Naše vlídné slovo ale jistě trošku pomůže vždy – někdy se svou snahou nabízet úplnou a nakonec vlastně nemožnou, zázračnou pomoc, právě před nutností říci vlídné slovo, tedy být skutečně s člověkem a naslouchat mu, zbaběle bráníme.

Na co chci ale předně poukázat je to, že člověk často mezi „svými maličkými“ lehce přehlédne některé své přátele, kteří jsou na něm závislí. Jsou to takoví ti kamarádi, kteří jsou nám na obtíž. Otravují nás, něco nesmyslného pořád chtějí, jsou zmatení a hloupější než my, nejsou sexy a nic z nich vlastně nemáme – mnoho z nás jistě někoho takového má. Nezapomínejme také na to, že spousta z nás pro někoho právě takovým kamarádem „na obtíž“ je. Cokoli tedy činíme těmto maličkým, činíme vlastně nejen Ježíši, ale i nám samým. Jaké "spravedlnosti" se pak vlastně chceme dovolávat?

autor:  G4ndy   -   01.05.2010 - 23:29:44

Zajímavé Indie hry bodují svou originalitou

Jelikož jsem si stihl vysloužit na Vánoce chřipku, nezbylo mi nic jiného, než se válet v posteli, číst si a trápit postarší notebook. Normálně při takové příležitosti hraji staré hry v emulátoru DOSBOX, tentokrát jsem se ale rozhodl trochu si oživit know-how ohledně aktuálních herních titulů a vyzkoumat něco zajímavého.

V záplavě nových her, produkovaných velkými společnostmi typu EA za účelem oslovení co nejširší hráčské základny a vydělání co největšího balíku peněz, jsem nenašel nic nového pod sluncem. Zdá se, že všechen čerstvý vítr lapají do plachet autoři tzv. "Indie her", tedy maličké nezávislé týmy, které tvoří hry primárně pro svou radost, v poslední době však již také pro nemalý finanční obnos. Těchto týmů si totiž začínají všímat i velké ryby na poli herního průmyslu, financují vývoj jejich dalších originálních her nebo předělávek jejich prvotin a ty pak distribuují přes internet - např. Microsoft pro svou konzoli Xbox360 přes systém XBOXlive, nebo Nintendo pro své Wii. Hráči PC her si mohou některé indie hry koupit a stáhnout např přes známý distribuční systém Steam, nebo přímo na stránkách autorských týmů.

Přiložené video je z betaverze hry Cortex Command, velmi slibně vypadajícího mixu strategie a 2D akční hopsačky, připomínající klasiku ze staré školy - hru Extractors. Více info na stránkách autorů datarealms.

České autorské týmy se svou tvorbou za světem nijak nezaostávájí, potvrzuje to mj. velmi vysoce oceňovaná klasická klikací adventura Machinarium od týmu Anamita, naprogramovaná v prostředí Flash. Demo je hratelné přímo ve vašem prohlížeči a vyzkoušet ho můžete zde.

A aby nebylo adventur málo, tak se nemůžu nezmínit o velmi hezky vypadající německé adventuře Whispered World od malého profesionálního týmu Daedlic. O lokalizaci do češtiny jsem se na netu nic nedozvěděl, takže hra zůstane bohužel přístupna asi jen anglicky nebo německy rozumějícím. Chystám se vyzkoušet německé demo, abych si procvičil němčinu a možná pak sáhnu i po plné verzi. Stránky hry jsou zde.

Přeji všem ještě velmi pěkné Vánoce s pestrými a originálními hrami, které vám dodají dobrou náladu a inspiraci.

autor:  G4ndy   -   27.12.2009 - 13:02:52

Starší příspěvky:

Vánoční přání všem (18.12.2009 - 23:24:14) - komentářů: 0
Marodit si nemůžeme dovolit? (03.11.2009 - 16:13:49) - komentářů: 0
Výzva ke svatosti papeže Benedikta XVI. (28.09.2009 - 12:38:12) - komentářů: 0
Zapomínání na staré časy (14.08.2009 - 20:16:23) - komentářů: 0
Do Evropského parlamentu volím Zuzanu Roithovou (02.05.2009 - 09:18:14) - komentářů: 0
Jak lze oslavit Nový rok (15.01.2009 - 20:42:33) - komentářů: 0
Šťastné a veselé Vánoce (18.12.2008 - 16:43:42) - komentářů: 0
Tajemství zamilovanosti odhaleno (12.10.2008 - 15:08:03) - komentářů: 0
Metal Gear Solid 4 smetl jednu rekordní metu za druhou (14.06.2008 - 11:23:56) - komentářů: 0
Smysl utrpení? (10.03.2008 - 19:28:06) - komentářů: 0
Nezávazný sex všude kam se podíváme (13.02.2008 - 13:44:12) - komentářů: 0
Cesta domů (17.01.2008 - 18:57:57) - komentářů: 0
Vánoce (23.12.2007 - 12:49:40) - komentářů: 0
Hi No Tori (29.11.2007 - 22:16:25) - komentářů: 0

Zobrazit všechny příspěvky (pouze názvy)

http://criticall.gameplanet.cz

šéfredaktor: Jiří "G4ndy" Mataj, redaktoři: Jaromír "Jaxx" Möwald, Pavel "MasterPJ" Najman, Tomáš "ToM" Nadrchal
php & css scripting: Jaroslav "Blick" Pros
Weblog/diskmag Criticall, 2002-2010; editovaný obrazový materiál je majetkem oprávněných vlastníků.