Bratří z francouzské vesničky Taizé vyprodukovali aktualizovanou verzi videa představujícího jejich křesťanskou komunitu, která je velmi populární mezi mladými lidmi po celém světě, mě nevyjímaje. Lidé se tam každoročně sjíždějí na velmi obohacující setkání, při nichž je možné i z pozice naprosto nevěřícího poznat, že na světě není jenom bordel.

Život v Taizé (Life at Taizé CS) from Taize on Vimeo.

Na server GOG, který se specializuje na internetový prodej starých her, nedávno přibyl další zásadní titul – adventura Last Express z pera Jordana Mechnera, autora původního Prince z Persie. Pochmurný, mysteriózní děj hry Last Express se odehrává v roce 1914 na palubě posledního mezinárodního rychlíku Orient expres, který byl vypraven ještě v předvečer vypuknutí první světové války. Atmosféra blížící se první světové války je ve hře věrně zachycena a promlouvá hlavně prostřednictvím reprezentativních postav spolucestujících. Hráč je vržen do role záhadného mladíka, nechybí nečekané zvraty, záhady, romantika, dynamika, konspirace a více již nebudu prozrazovat. Ujišťuji ale, že scénář hry je minimálně na úrovni Broken Swordu, ne-li o třídu lepší.

Last express je netradiční adventurou odehrávající se v reálném čase – po stísněném prostoru vlaku, který je historicky věrně zrekonstruován, se můžete pohybovat takřka libovolně, časový sled události se konstruuje podle toho, jak jednáte, nasloucháte rozhovorům a rozmlouváte se spolucestujícími, kteří se po vlaku realisticky pohybují a mají své vlastní motivy.

Místy sice může dojít během hry k systémovým zásekům, ke zbytečnému čekání, ale jinak je technické zpracování v reálném čase vcelku sympatické – čas plynoucí ve hře můžete navíc přetáčet nazpět, abyste mohli zkusit různé alternativní rozhovory se spolucestujícími a jiné cesty k řešení situací, bohužel ale nelze čas urychlovat dopředu.

Grafické ztvárnění je stylové, prostředí vlaku dobře vymodelované a poctivě dokreslené. Postavy byly ztvárněny skutečnými herci v pohybu, nasnímanými černobílou kamerou, poté převedeny do line-artu, dokresleny a vybarveny. Výsledek působí o třídu lépe než současné cell-shaded 3D modely, ačkoli s plynulou – dech beroucí – animací se lze u postav v Last Expressu setkat jen když se vám vyhýbají ve vlakovém koridoru.

Hlavní devizou Last Expressu je tedy bezesporu netradiční prostředí a příběh, který je mistrně propracovaný a hráči servírovaný po malých kouscích, které v něm probouzí o to větší zvědavost, co bude dál. Příběh není lacině spatlán, jak je dnes ve zvyku, ale skutečně ústí v promyšlené kataklysma. Charaktery postav jsou rovněž do detailu propracované, působí věrohodně a zvou k odhalování svých tajemství, posouvají v posledku děj hry kvalitativně na úroveň dobrého filmu.

Všem, kteří máte rádi adventury, pořádnou atmosféru, dobrý příběh a vláčky tedy Last Experss vřele doporučuji. Ačkoli se jedná o hru starou, stále má co nabídnout a zasloužila by si dozajista remake například na Nintendo DS. Jedinou překážkou může být fakt, že hra je v angličtině – některé postavy ve vlaku mluví podle svých národností sice rusky, francouzsky, srbsky nebo arabsky – jejich rozhovory jsou ale titulkovány do angličtiny, přičemž anglicky mluvícím rozhovorům chybí titulky úplně. COG snad doplní titulky ve více jazycích.

Hru bych, kvůli menším mouchám a faktu, že to s těmi na krabici proklamovanými 30ti možnými závěry, není až zas tak horké, hodnotil 9/10.

Ke koupi a legálnímu stažení za 6 dolarů (něco málo přes 100Kč) zde GOG.com

Cenami ověnčené flashové indie adventurní sérii Submachine (první díl vyšel v roce 2005), od polského architekta a kreslíře komiksů Mateusze Skutnika, přibyl do vínku již sedmý díl. Ještě jsem si ho nestihl zahrát, ale soudě podle reakcí na internetu, se jedná o zatím nejlepší kousek ze série, jejíž kvalita přece jenom občas kolísala ve stereorypu.

Submachine je adventurou viděnou z pohledu první osoby, pohybujete se v ní po obrazovkách, na kterých sbíráte a hledáte předměty, které pak kombinujete a používáte pro svůj další postup (tzv. Puzzle žánr). Prostředí hry je silně inspirované sci-fi horory jako Kostka (Cube), autor do něj také umě zakomponoval prvky z egyptské a mayské mytologie. Mateusz umí pěkně kreslit a navíc lokace architektonicky dobře propojuje.

Nejsilnější devizou flashovky Submachine je atmosféra (podpořena navíc kvalitní ambientní hudbou), která vás připoutá a nepustí, dokud se se všemi hádankami nevypořádáte a nepoodhalíte tak kus ze zapleteného příběhu hry. Kritiku si možná může vysloužit jedině série jako celek - může působit již poněkud vyčpěle, příběh je pravděpodobně ne úplně domyšlený a uměle natahovaný, autor si v něm hraje s trpělivostí hráče, podobně jako činili třeba autoři seriálu Ztracení. I tak je ale Submachine dějově o třídu lepší, než s čím se lze setkat v současných komerčních hrách.
Submachine 7 si můžete zahrát přímo z prohlížeče zde: na stránkách autora

Před časem se mi shodou náhod do ruky dostaly staré, ohmatané „herní knížky“ (nebo jak to nazvat), které byly velmi populární v 80. letech v anglicky mluvících zemích a v polovině let devadesátých zažily svůj boom i v ČR, nyní jsou v jejich domovině opět vedeny určité pokusy o jejich resuscitaci. Viz. fightingfantasy.com

„Gamebooky“ jsou interaktivní knížky, s fantasy nebo sci-fi příběhem, ve kterém se můžete na dílčích místech sami rozhodnout, co uděláte (typicky, jestli půjdete chodbou nalevo nebo napravo). V polovině devadesátých let byly herní knížky překládány i do češtiny (série Lone Wolf a Fighting Fantasy) a staly se mi tak, spolu s českou mutací amerického Dungeons & Dragons – Dračí doupě, jednou z prvních zkušeností s fenoménem her na hrdiny - RPG.

Spolu s kamarády jsme hrávali tyto herní knížky, které jsou určeny pro jednoho hráče – čtenáře, ve více lidech, než jsme si troufli vytvářet vlastní dobrodružství v duchu dračího doupěte, kde je jeden hráč – vypravěč a ostatní hrají své role jako fantasy hrdinové.

A nyní na mě tedy, spolu s párem zaprášených Figting Fantasy titulů, zavál vánek nostalgie, a dokonce jsem si zkusil s přáteli znovu tyto gamebooky zahrát (jako samostaný vyprávěč bych už děj jen sotva utáhl, fantazie mi po roky neprocvičování docela zakrněla). Pokud si chcete taky vzpomenout a ovládáte cizí jazyky, tak na těchto stránkách je možné si některé gamebooky stáhnout nebo rovnou zahrát… Na počítači to ale není ono – není nad autentickou hru v atmosferickém prostředí, třeba na opuštěné chatě při bouřce.

www.ffproject.com

projectaon.org/en/Main/Books .

Po delší době jsem se rozhodl na těchto stránkách oprášit herní tematiku. Na internetu se to jenom hemží nejrůznějšími dotazy, jak spustit starou hru ve Windows XP, Vista i 7. Těžko říci, co nebohé hráče vede k touze zahrát si na nejnovějším hardwaru, vybaveném gigahertzovými, dvoujádrovými procesory, kousky, kterým svého času stačilo jedno pomalé jadérko s pár megahertzy.

Emulátor DOSbox, se solidním grafickým ovládacím prostředím (např. D-fend), si umí poradit se staršími dosovými hrami docela obstojně. Navíc můžete v DOSboxu zapnout i různé grafické filtry na zjemnění rozlišení a spustit tak třeba starého Prince of Persia v dnes tak často skloňovaném HD rozlišení, nebo si vyslechnout perfektní symfonický zvuk emulované karty Gravis Ultrasound, se kterým se tůtání Midi nedá srovnávat.

číst dále

V podobenství o posledním soudu (jiný název: o ovcích a kozel) ve 25. kapitole Matoušova evangelia, se můžeme dozvědět, že oni maličcí a nepatrní jsou lidé nějakým způsobem závislí na naší pomoci, na naší moci. Jsou to ti lidé, jejichž životy máme do jisté míry v rukou, jako kdyby nám je sám Bůh svěřil. Jejich strážní andělé sice jsou v neustálé blízkosti nebeského Otce, jejich životy na zemi jsou ale nejisté a křehké.

Maličcí na nás nejsou nezbytně závislí v tom smyslu, že je nějakým konkrétním zlým činem můžeme usmrtit, ale spíše tím způsobem, že je našim konkrétním nekonáním – neposkytnutím pomoci, můžeme zabít, nebo přispívat k trvání jejich špatné životní situace. Neposkytnutím pomoci tyto maličké usmrcujeme, ať už na první pohled zcela viditelně nebo neviditelně – materiálně nebo duchovně.

V dnešní komplikované, přetechnizované době navíc nemusí být příčinou nepomoci maličkým jen naše nevůle, ale rovněž naše bezradnost pramenící z neznalosti. Kolikrát bychom sice rádi pomohli, ale prostě nevíme jak! Pak je, kromě přímluvné modlitby, jistě na místě i vyvinutí snahy se v daném problému toho maličkého patřičně zorientovat. Pomocí internetu si můžeme najít nejrůznější informace, psát dotazy na internetových stránkách občanských poraden nebo i zavolat na bezplatnou linku bezpečí (tel. číslo 116 111) – nesmějte se, tamější milí odborníci dokáží dobře poradit nejen dětem ale i dospělým. Ale zpátky k Ježíši a jeho maličkým:

Nutnost pomáhat maličkým není židovské tradici, kterou Ježíš dobře zná, cizí: Starý zákon nabízí mnohá přikázání a opatření, která mají chránit „chudé maličké“, mezi které patří otroci propadlí do dlužního otroctví, nemajetní, vdovy a sirotkové. Tato sociální opatření jsou taxativně (tzn. jako výčet reakcí na konkrétní situace) vyjmenovávána v 5. knize Mojžíšově – deuteronomiu, hlavně v kapitolách 10, 24 a 26.

Ježíš ve svých kázáních nečiní žádné taxativní výčty jako kniha deuteronomium, nenabízí posluchači žádný seznam konkrétních skupin, kterým je třeba pomoci. Kdyby něco takového udělal, tak by z takového seznamu dozajista vždycky někdo vypadl – nestačily by mu hvězdy na nebi k tomu, aby vyčetl všechny situace, které si zaslouží naší pozornost a pomoc. Sám pomáhá všem bez rozdílu a toto je výzvou i pro jeho posluchače, kteří mají vzít jeho jho – učení a v takto ho následovat.

Zamysleme se, zdali kolem sebe máme nějaké naše „maličké“. Lidi, kteří jsou odkázáni na naši pomoc, nebo vlídné slovo či gesto. Nabízí se zmínit se o takových těch zjevných maličkých – bezdomovcích nebo cizincích, kteří u nás dřou jako otroci. Starou paní, která potřebuje vynést tašku do schodů, nebo zachmuřelého člověka, na kterého se můžeme usmát. Rozpoznat takové lidi je lehké.

Pomoci jim je ale, zejména pokud jde o lidi bez přístřeší, už o poznání těžší. Není proto vždy nutné chtít těmto lidem pomoci nějak zázračně, někdy to ani nejde. Svou pomoc rovněž nemůžeme člověku vnucovat. Měli bychom se ho ptát, co vlastně potřebuje, jak on si představuje pomoc, a do naší představy o pomoci se ho nesnažit vtěsnat. Netlačit ho násilně tam, kde by se nám náramně líbil, ale kde sám nechce být. Naše vlídné slovo ale jistě trošku pomůže vždy – někdy se svou snahou nabízet úplnou a nakonec vlastně nemožnou, zázračnou pomoc, právě před nutností říci vlídné slovo, tedy být skutečně s člověkem a naslouchat mu, zbaběle bráníme.

Na co chci ale předně poukázat je to, že člověk často mezi „svými maličkými“ lehce přehlédne některé své přátele, kteří jsou na něm závislí. Jsou to takoví ti kamarádi, kteří jsou nám na obtíž. Otravují nás, něco nesmyslného pořád chtějí, jsou zmatení a hloupější než my, nejsou sexy a nic z nich vlastně nemáme – mnoho z nás jistě někoho takového má. Nezapomínejme také na to, že spousta z nás pro někoho právě takovým kamarádem „na obtíž“ je. Cokoli tedy činíme těmto maličkým, činíme vlastně nejen Ježíši, ale i nám samým. Jaké "spravedlnosti" se pak vlastně chceme dovolávat?

Jelikož jsem si stihl vysloužit na Vánoce chřipku, nezbylo mi nic jiného, než se válet v posteli, číst si a trápit postarší notebook. Normálně při takové příležitosti hraji staré hry v emulátoru DOSBOX, tentokrát jsem se ale rozhodl trochu si oživit know-how ohledně aktuálních herních titulů a vyzkoumat něco zajímavého.

V záplavě nových her, produkovaných velkými společnostmi typu EA za účelem oslovení co nejširší hráčské základny a vydělání co největšího balíku peněz, jsem nenašel nic nového pod sluncem. Zdá se, že všechen čerstvý vítr lapají do plachet autoři tzv. "Indie her", tedy maličké nezávislé týmy, které tvoří hry primárně pro svou radost, v poslední době však již také pro nemalý finanční obnos. Těchto týmů si totiž začínají všímat i velké ryby na poli herního průmyslu, financují vývoj jejich dalších originálních her nebo předělávek jejich prvotin a ty pak distribuují přes internet - např. Microsoft pro svou konzoli Xbox360 přes systém XBOXlive, nebo Nintendo pro své Wii. Hráči PC her si mohou některé indie hry koupit a stáhnout např přes známý distribuční systém Steam, nebo přímo na stránkách autorských týmů.

Přiložené video je z betaverze hry Cortex Command, velmi slibně vypadajícího mixu strategie a 2D akční hopsačky, připomínající klasiku ze staré školy - hru Extractors. Více info na stránkách autorů datarealms.

České autorské týmy se svou tvorbou za světem nijak nezaostávájí, potvrzuje to mj. velmi vysoce oceňovaná klasická klikací adventura Machinarium od týmu Anamita, naprogramovaná v prostředí Flash. Demo je hratelné přímo ve vašem prohlížeči a vyzkoušet ho můžete zde.

A aby nebylo adventur málo, tak se nemůžu nezmínit o velmi hezky vypadající německé adventuře Whispered World od malého profesionálního týmu Daedlic. O lokalizaci do češtiny jsem se na netu nic nedozvěděl, takže hra zůstane bohužel přístupna asi jen anglicky nebo německy rozumějícím. Chystám se vyzkoušet německé demo, abych si procvičil němčinu a možná pak sáhnu i po plné verzi. Stránky hry jsou zde.

Přeji všem ještě velmi pěkné Vánoce s pestrými a originálními hrami, které vám dodají dobrou náladu a inspiraci.

Ať Vám Bůh žehná a máte lásku na rozdávání!

Mögen wir allen in unserer Gegenwart so freuen, wie die Menschen vor Jahren, als sie gute Nachricht, einfach wie sie waren, endlich erreicht hat! Hirten auf den Weiden, Landstreichern auf den Reisen. Wenn gute Nachricht uns voller Freude doch füllte und unsere Zeitspanne auf der Erde in ewige Weihnachten des Herzens verwandelte!

I wish that we all make it out in our Nowadays, like People in very Past, to rejoice again from one astonishing Event, which catch them all in their ordinary Lifes. Shepherds out at Grass, Tramps on the Roads. If only this beautifull Word will carry Peace to our Souls, and change our daily Lifes to an eternal Christmass of the Hearts!

Naše výkonově orientovaná společnost nás zatlačila tak daleko, že si obyčejný člověk dnes už nemůže „dovolit“ ani marodit. Hrozí mu ušlý zisk a v horším případě ztráta zaměstnání, které se dnes hledá tak těžko. Proto jde raději spousta lidí s chřipkou do práce, než aby ji vyležela doma. Někdo zůstat doma ani nesnese, vadí mu nemocí narušený stereotypní rytmus života, ve kterém utíká sám před sebou, třeba právě do práce a workoholického shonu všedního dne.


Hlavně v souvislosti s hrozbou prasečí chřipky bych tedy rád všem čtenářům doporučil, aby s chřipkovými příznaky zůstávali doma a odpočívali, a po případném neustání příznaků se raději dostavili k doktorce. Odpočinek je opravdu klíčovou věcí na poli podpory imunity, zvláště pokud očkování proti mexické chřipce leží v nedohlednu. Proto raději riskujte ztrátu zisku než ztrátu života.

V kázání papeže ve Staré Boleslavi zazněl požadavek, abychom se – ať už jako křesťané, nebo jako normální lidé – snažili být svatí. Papež dobře poukázal na to, že život ve svatosti je možný i dnes, není to žádná otázka minulosti, ale lze tak žít i v současné době. Otázka zní, jak být svatý – co po nás Bůh požaduje, abychom svatosti dostáli?
Předně je dobré pojem svatý učinit dosažitelný, tedy takový jaký ve skutečnosti má být. Do jisté míry tedy musím kritizovat současnou mylnou kolektivní představu o tom, že být svatý automaticky znamená prožívat velká muka a být mučedníkem, nejlépe zavražděným, tedy podle vnějších znaků vlastně sv. Václavem číslo dvě. Taková představa lpící na povrchnostech samozřejmě usilování o svatost paralyzuje. Člověk má přece strach nechat se zabít, dělat něco, na co se cítí, že prostě nemá. Takže si pak myslí, že nemá na to být svatý.
Pravdou je, že k zjevné mučednické smrti není očividně povolána většina křesťanů, což ale nevylučuje fakt, že jsou přece jen povolání ke svatosti. Svatost většinou neznamená dělat zjevné zázraky, neumožňuje nám být nadpřirozeným hrdinou, ale znamená žít život inspirovaný a čerpající sílu z dobra, pravdy a lásky. Tak jak to ukázal Ježíš Kristus. Svatost znamená naslouchat lidem kolem nás, snažit se jim pomoci, být lidsky s nimi a sdílet jejich životy. Tedy nežít náš život jenom pro náš život - sám pro sebe, ale i pro životy ostatních, pro velký Život. Život svatosti není nic na co nemáte. Skutkem svatosti může být koupení časopisu Nový prostor, nebo výrobků Fair-trade. Svatost je v maličkostech, nenechte se zastrašit vznosnými představami.

Jsem ta nejstarší a nejoprýskanější dlažební kostka široko daleko. Nemám to tu ráda, je tu samý prach a samá špína… Jsem nejstarší a nejoprýskanější dlažební kostka široko daleko a už bych si myslela, že mi dají na staré hrany pokoj, jenže čím jsem starší, tím po mě šlape víc a víc lidí. Kdybych jim aspoń rozuměla, jenže oni mluví takovými hatmapatilkami, že je nemožné jim rozumět. Neustále jich tu proudí stovky a stovky a pryč jsou ty časy, kdy tu o svátečních dnech byla přítomna vznešenost a slušnost. Ty už dávno odešly a mě tu nechaly napospas téhle době. Nahradila je štvanice, vřava a chaos. Sice tu jsou, tu a tam, k vidění usměvavé tváře, ale jejich smích trvá jen několik pomíjivých chvil, než zjistí, že jim někdo ukradl peněženku.Jsem ta nejstarší a nejoprýskanější dlažební kostka široko daleko a můžu se koukat vzhůru pouze ráno nebo v noci. Jedině tehdy mi lidské boty nebrání ve výhledu na hvězdy a jedině tehdy slyším šum řeky pod sebou. Tehdy vzpomínám na časy kdy lidé ještě tolik nebláznili a vnímali atmosféru, kdy ji totiž chtěli vnímat, kdy ji sami sebou tvořili. Dnes si jí chtějí všichni ti lidé jen vyfotit, ale už si neuvědomují, že atmosféra se vyfotit nedá, že se může fotkou v člověku vyvolat, připomenout. Jenže k tomu , aby si jí člověk připomenul jí musí zažít. To ale v takovém shonu nejde. Nechci lidem radit, ale už jsem na světě tak dlouho, že vím, že takto místa nepoznají, i kdyby si je stokrát vyfotili.

I přes to, že je KDU-ČSL dlouhodobě hendikepována divnými osbnostmi, volím do parlamentu kandidátku této strany Zuzanu Roithovou, protože je rozumná a je ze všech nejblíže křesťanské lásce a morálním hodnotám, jako pomoc bližnímu, které mně, jako hráči počítačových her, zejména RPG, nejsou cizí. Jukněte na poněkud naivní propagační stránky a pokud vám napoví vaše hráčské svědomí tak volte tak jako já. ;-)

"Zřejmě nejpracovitější česká europoslankyně. Na zasedání Evropského parlamentu je pravidelně také ve čtvrtek odpoledne, kdy se v budově zdržuje už jen pár desítek nejskalnějších parlamentářů. Je místopředsedkyní výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů.

Z českých poslanců podává vůbec největší počet pozměňovacích návrhů. Na základě jejích snah se Evropská komise začala zabývat modernizováním legislativy, která by mohla omezit dovoz nekvalitních hraček z Číny.

Proč si ji pamatovat: Pracuje, i když by nemusela. Na poslední parlamentní schůzi ve Štrasburku přijela, i když nemohla chodit a dopravovala se na elektrickém vozíku." (zdroj: Ihned.cz)

Dva členové spolča mládeže od sv. Anežky na Spořilově, Jirka a Markéta, se rozhodli strávit oslavy Nového roku, spolu s dalšími čtyřiceti tisíci mladými křesťany z celého světa, na každoročním setkání mládeže pořádané komunitou z Taizé. Minulé setkání se konalo v Ženevě a oba naši spolčaři jím byli natolik pozitivně zasažení, že se bez váhání rozhodli zúčastnit se i tohoto aktuálního setkání v Bruselu a to opět jako členové přípravného tým.

čtěte více