Před časem se mi shodou náhod do ruky dostaly staré, ohmatané „herní knížky“ (nebo jak to nazvat), které byly velmi populární v 80. letech v anglicky mluvících zemích a v polovině let devadesátých zažily svůj boom i v ČR, nyní jsou v jejich domovině opět vedeny určité pokusy o jejich resuscitaci. Viz. fightingfantasy.com

„Gamebooky“ jsou interaktivní knížky, s fantasy nebo sci-fi příběhem, ve kterém se můžete na dílčích místech sami rozhodnout, co uděláte (typicky, jestli půjdete chodbou nalevo nebo napravo). V polovině devadesátých let byly herní knížky překládány i do češtiny (série Lone Wolf a Fighting Fantasy) a staly se mi tak, spolu s českou mutací amerického Dungeons & Dragons – Dračí doupě, jednou z prvních zkušeností s fenoménem her na hrdiny - RPG.

Spolu s kamarády jsme hrávali tyto herní knížky, které jsou určeny pro jednoho hráče – čtenáře, ve více lidech, než jsme si troufli vytvářet vlastní dobrodružství v duchu dračího doupěte, kde je jeden hráč – vypravěč a ostatní hrají své role jako fantasy hrdinové.

A nyní na mě tedy, spolu s párem zaprášených Figting Fantasy titulů, zavál vánek nostalgie, a dokonce jsem si zkusil s přáteli znovu tyto gamebooky zahrát (jako samostaný vyprávěč bych už děj jen sotva utáhl, fantazie mi po roky neprocvičování docela zakrněla). Pokud si chcete taky vzpomenout a ovládáte cizí jazyky, tak na těchto stránkách je možné si některé gamebooky stáhnout nebo rovnou zahrát… Na počítači to ale není ono – není nad autentickou hru v atmosferickém prostředí, třeba na opuštěné chatě při bouřce.

www.ffproject.com

projectaon.org/en/Main/Books .

Po delší době jsem se rozhodl na těchto stránkách oprášit herní tematiku. Na internetu se to jenom hemží nejrůznějšími dotazy, jak spustit starou hru ve Windows XP, Vista i 7. Těžko říci, co nebohé hráče vede k touze zahrát si na nejnovějším hardwaru, vybaveném gigahertzovými, dvoujádrovými procesory, kousky, kterým svého času stačilo jedno pomalé jadérko s pár megahertzy.

Emulátor DOSbox, se solidním grafickým ovládacím prostředím (např. D-fend), si umí poradit se staršími dosovými hrami docela obstojně. Navíc můžete v DOSboxu zapnout i různé grafické filtry na zjemnění rozlišení a spustit tak třeba starého Prince of Persia v dnes tak často skloňovaném HD rozlišení, nebo si vyslechnout perfektní symfonický zvuk emulované karty Gravis Ultrasound, se kterým se tůtání Midi nedá srovnávat.

číst dále

V podobenství o posledním soudu (jiný název: o ovcích a kozel) ve 25. kapitole Matoušova evangelia, se můžeme dozvědět, že oni maličcí a nepatrní jsou lidé nějakým způsobem závislí na naší pomoci, na naší moci. Jsou to ti lidé, jejichž životy máme do jisté míry v rukou, jako kdyby nám je sám Bůh svěřil. Jejich strážní andělé sice jsou v neustálé blízkosti nebeského Otce, jejich životy na zemi jsou ale nejisté a křehké.

Maličcí na nás nejsou nezbytně závislí v tom smyslu, že je nějakým konkrétním zlým činem můžeme usmrtit, ale spíše tím způsobem, že je našim konkrétním nekonáním – neposkytnutím pomoci, můžeme zabít, nebo přispívat k trvání jejich špatné životní situace. Neposkytnutím pomoci tyto maličké usmrcujeme, ať už na první pohled zcela viditelně nebo neviditelně – materiálně nebo duchovně.

V dnešní komplikované, přetechnizované době navíc nemusí být příčinou nepomoci maličkým jen naše nevůle, ale rovněž naše bezradnost pramenící z neznalosti. Kolikrát bychom sice rádi pomohli, ale prostě nevíme jak! Pak je, kromě přímluvné modlitby, jistě na místě i vyvinutí snahy se v daném problému toho maličkého patřičně zorientovat. Pomocí internetu si můžeme najít nejrůznější informace, psát dotazy na internetových stránkách občanských poraden nebo i zavolat na bezplatnou linku bezpečí (tel. číslo 116 111) – nesmějte se, tamější milí odborníci dokáží dobře poradit nejen dětem ale i dospělým. Ale zpátky k Ježíši a jeho maličkým:

Nutnost pomáhat maličkým není židovské tradici, kterou Ježíš dobře zná, cizí: Starý zákon nabízí mnohá přikázání a opatření, která mají chránit „chudé maličké“, mezi které patří otroci propadlí do dlužního otroctví, nemajetní, vdovy a sirotkové. Tato sociální opatření jsou taxativně (tzn. jako výčet reakcí na konkrétní situace) vyjmenovávána v 5. knize Mojžíšově – deuteronomiu, hlavně v kapitolách 10, 24 a 26.

Ježíš ve svých kázáních nečiní žádné taxativní výčty jako kniha deuteronomium, nenabízí posluchači žádný seznam konkrétních skupin, kterým je třeba pomoci. Kdyby něco takového udělal, tak by z takového seznamu dozajista vždycky někdo vypadl – nestačily by mu hvězdy na nebi k tomu, aby vyčetl všechny situace, které si zaslouží naší pozornost a pomoc. Sám pomáhá všem bez rozdílu a toto je výzvou i pro jeho posluchače, kteří mají vzít jeho jho – učení a v takto ho následovat.

Zamysleme se, zdali kolem sebe máme nějaké naše „maličké“. Lidi, kteří jsou odkázáni na naši pomoc, nebo vlídné slovo či gesto. Nabízí se zmínit se o takových těch zjevných maličkých – bezdomovcích nebo cizincích, kteří u nás dřou jako otroci. Starou paní, která potřebuje vynést tašku do schodů, nebo zachmuřelého člověka, na kterého se můžeme usmát. Rozpoznat takové lidi je lehké.

Pomoci jim je ale, zejména pokud jde o lidi bez přístřeší, už o poznání těžší. Není proto vždy nutné chtít těmto lidem pomoci nějak zázračně, někdy to ani nejde. Svou pomoc rovněž nemůžeme člověku vnucovat. Měli bychom se ho ptát, co vlastně potřebuje, jak on si představuje pomoc, a do naší představy o pomoci se ho nesnažit vtěsnat. Netlačit ho násilně tam, kde by se nám náramně líbil, ale kde sám nechce být. Naše vlídné slovo ale jistě trošku pomůže vždy – někdy se svou snahou nabízet úplnou a nakonec vlastně nemožnou, zázračnou pomoc, právě před nutností říci vlídné slovo, tedy být skutečně s člověkem a naslouchat mu, zbaběle bráníme.

Na co chci ale předně poukázat je to, že člověk často mezi „svými maličkými“ lehce přehlédne některé své přátele, kteří jsou na něm závislí. Jsou to takoví ti kamarádi, kteří jsou nám na obtíž. Otravují nás, něco nesmyslného pořád chtějí, jsou zmatení a hloupější než my, nejsou sexy a nic z nich vlastně nemáme – mnoho z nás jistě někoho takového má. Nezapomínejme také na to, že spousta z nás pro někoho právě takovým kamarádem „na obtíž“ je. Cokoli tedy činíme těmto maličkým, činíme vlastně nejen Ježíši, ale i nám samým. Jaké "spravedlnosti" se pak vlastně chceme dovolávat?

Jelikož jsem si stihl vysloužit na Vánoce chřipku, nezbylo mi nic jiného, než se válet v posteli, číst si a trápit postarší notebook. Normálně při takové příležitosti hraji staré hry v emulátoru DOSBOX, tentokrát jsem se ale rozhodl trochu si oživit know-how ohledně aktuálních herních titulů a vyzkoumat něco zajímavého.

V záplavě nových her, produkovaných velkými společnostmi typu EA za účelem oslovení co nejširší hráčské základny a vydělání co největšího balíku peněz, jsem nenašel nic nového pod sluncem. Zdá se, že všechen čerstvý vítr lapají do plachet autoři tzv. "Indie her", tedy maličké nezávislé týmy, které tvoří hry primárně pro svou radost, v poslední době však již také pro nemalý finanční obnos. Těchto týmů si totiž začínají všímat i velké ryby na poli herního průmyslu, financují vývoj jejich dalších originálních her nebo předělávek jejich prvotin a ty pak distribuují přes internet - např. Microsoft pro svou konzoli Xbox360 přes systém XBOXlive, nebo Nintendo pro své Wii. Hráči PC her si mohou některé indie hry koupit a stáhnout např přes známý distribuční systém Steam, nebo přímo na stránkách autorských týmů.

Přiložené video je z betaverze hry Cortex Command, velmi slibně vypadajícího mixu strategie a 2D akční hopsačky, připomínající klasiku ze staré školy - hru Extractors. Více info na stránkách autorů datarealms.

České autorské týmy se svou tvorbou za světem nijak nezaostávájí, potvrzuje to mj. velmi vysoce oceňovaná klasická klikací adventura Machinarium od týmu Anamita, naprogramovaná v prostředí Flash. Demo je hratelné přímo ve vašem prohlížeči a vyzkoušet ho můžete zde.

A aby nebylo adventur málo, tak se nemůžu nezmínit o velmi hezky vypadající německé adventuře Whispered World od malého profesionálního týmu Daedlic. O lokalizaci do češtiny jsem se na netu nic nedozvěděl, takže hra zůstane bohužel přístupna asi jen anglicky nebo německy rozumějícím. Chystám se vyzkoušet německé demo, abych si procvičil němčinu a možná pak sáhnu i po plné verzi. Stránky hry jsou zde.

Přeji všem ještě velmi pěkné Vánoce s pestrými a originálními hrami, které vám dodají dobrou náladu a inspiraci.

Ať Vám Bůh žehná a máte lásku na rozdávání!

Mögen wir allen in unserer Gegenwart so freuen, wie die Menschen vor Jahren, als sie gute Nachricht, einfach wie sie waren, endlich erreicht hat! Hirten auf den Weiden, Landstreichern auf den Reisen. Wenn gute Nachricht uns voller Freude doch füllte und unsere Zeitspanne auf der Erde in ewige Weihnachten des Herzens verwandelte!

I wish that we all make it out in our Nowadays, like People in very Past, to rejoice again from one astonishing Event, which catch them all in their ordinary Lifes. Shepherds out at Grass, Tramps on the Roads. If only this beautifull Word will carry Peace to our Souls, and change our daily Lifes to an eternal Christmass of the Hearts!

Naše výkonově orientovaná společnost nás zatlačila tak daleko, že si obyčejný člověk dnes už nemůže „dovolit“ ani marodit. Hrozí mu ušlý zisk a v horším případě ztráta zaměstnání, které se dnes hledá tak těžko. Proto jde raději spousta lidí s chřipkou do práce, než aby ji vyležela doma. Někdo zůstat doma ani nesnese, vadí mu nemocí narušený stereotypní rytmus života, ve kterém utíká sám před sebou, třeba právě do práce a workoholického shonu všedního dne.


Hlavně v souvislosti s hrozbou prasečí chřipky bych tedy rád všem čtenářům doporučil, aby s chřipkovými příznaky zůstávali doma a odpočívali, a po případném neustání příznaků se raději dostavili k doktorce. Odpočinek je opravdu klíčovou věcí na poli podpory imunity, zvláště pokud očkování proti mexické chřipce leží v nedohlednu. Proto raději riskujte ztrátu zisku než ztrátu života.

V kázání papeže ve Staré Boleslavi zazněl požadavek, abychom se – ať už jako křesťané, nebo jako normální lidé – snažili být svatí. Papež dobře poukázal na to, že život ve svatosti je možný i dnes, není to žádná otázka minulosti, ale lze tak žít i v současné době. Otázka zní, jak být svatý – co po nás Bůh požaduje, abychom svatosti dostáli?
Předně je dobré pojem svatý učinit dosažitelný, tedy takový jaký ve skutečnosti má být. Do jisté míry tedy musím kritizovat současnou mylnou kolektivní představu o tom, že být svatý automaticky znamená prožívat velká muka a být mučedníkem, nejlépe zavražděným, tedy podle vnějších znaků vlastně sv. Václavem číslo dvě. Taková představa lpící na povrchnostech samozřejmě usilování o svatost paralyzuje. Člověk má přece strach nechat se zabít, dělat něco, na co se cítí, že prostě nemá. Takže si pak myslí, že nemá na to být svatý.
Pravdou je, že k zjevné mučednické smrti není očividně povolána většina křesťanů, což ale nevylučuje fakt, že jsou přece jen povolání ke svatosti. Svatost většinou neznamená dělat zjevné zázraky, neumožňuje nám být nadpřirozeným hrdinou, ale znamená žít život inspirovaný a čerpající sílu z dobra, pravdy a lásky. Tak jak to ukázal Ježíš Kristus. Svatost znamená naslouchat lidem kolem nás, snažit se jim pomoci, být lidsky s nimi a sdílet jejich životy. Tedy nežít náš život jenom pro náš život - sám pro sebe, ale i pro životy ostatních, pro velký Život. Život svatosti není nic na co nemáte. Skutkem svatosti může být koupení časopisu Nový prostor, nebo výrobků Fair-trade. Svatost je v maličkostech, nenechte se zastrašit vznosnými představami.

Jsem ta nejstarší a nejoprýskanější dlažební kostka široko daleko. Nemám to tu ráda, je tu samý prach a samá špína… Jsem nejstarší a nejoprýskanější dlažební kostka široko daleko a už bych si myslela, že mi dají na staré hrany pokoj, jenže čím jsem starší, tím po mě šlape víc a víc lidí. Kdybych jim aspoń rozuměla, jenže oni mluví takovými hatmapatilkami, že je nemožné jim rozumět. Neustále jich tu proudí stovky a stovky a pryč jsou ty časy, kdy tu o svátečních dnech byla přítomna vznešenost a slušnost. Ty už dávno odešly a mě tu nechaly napospas téhle době. Nahradila je štvanice, vřava a chaos. Sice tu jsou, tu a tam, k vidění usměvavé tváře, ale jejich smích trvá jen několik pomíjivých chvil, než zjistí, že jim někdo ukradl peněženku.Jsem ta nejstarší a nejoprýskanější dlažební kostka široko daleko a můžu se koukat vzhůru pouze ráno nebo v noci. Jedině tehdy mi lidské boty nebrání ve výhledu na hvězdy a jedině tehdy slyším šum řeky pod sebou. Tehdy vzpomínám na časy kdy lidé ještě tolik nebláznili a vnímali atmosféru, kdy ji totiž chtěli vnímat, kdy ji sami sebou tvořili. Dnes si jí chtějí všichni ti lidé jen vyfotit, ale už si neuvědomují, že atmosféra se vyfotit nedá, že se může fotkou v člověku vyvolat, připomenout. Jenže k tomu , aby si jí člověk připomenul jí musí zažít. To ale v takovém shonu nejde. Nechci lidem radit, ale už jsem na světě tak dlouho, že vím, že takto místa nepoznají, i kdyby si je stokrát vyfotili.

I přes to, že je KDU-ČSL dlouhodobě hendikepována divnými osbnostmi, volím do parlamentu kandidátku této strany Zuzanu Roithovou, protože je rozumná a je ze všech nejblíže křesťanské lásce a morálním hodnotám, jako pomoc bližnímu, které mně, jako hráči počítačových her, zejména RPG, nejsou cizí. Jukněte na poněkud naivní propagační stránky a pokud vám napoví vaše hráčské svědomí tak volte tak jako já. ;-)

"Zřejmě nejpracovitější česká europoslankyně. Na zasedání Evropského parlamentu je pravidelně také ve čtvrtek odpoledne, kdy se v budově zdržuje už jen pár desítek nejskalnějších parlamentářů. Je místopředsedkyní výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů.

Z českých poslanců podává vůbec největší počet pozměňovacích návrhů. Na základě jejích snah se Evropská komise začala zabývat modernizováním legislativy, která by mohla omezit dovoz nekvalitních hraček z Číny.

Proč si ji pamatovat: Pracuje, i když by nemusela. Na poslední parlamentní schůzi ve Štrasburku přijela, i když nemohla chodit a dopravovala se na elektrickém vozíku." (zdroj: Ihned.cz)

Dva členové spolča mládeže od sv. Anežky na Spořilově, Jirka a Markéta, se rozhodli strávit oslavy Nového roku, spolu s dalšími čtyřiceti tisíci mladými křesťany z celého světa, na každoročním setkání mládeže pořádané komunitou z Taizé. Minulé setkání se konalo v Ženevě a oba naši spolčaři jím byli natolik pozitivně zasažení, že se bez váhání rozhodli zúčastnit se i tohoto aktuálního setkání v Bruselu a to opět jako členové přípravného tým.

čtěte více

Ptali jste se někdy sami sebe, k čemu vlastně slouží to, když se člověk zamiluje do druhého? Nebo jste si nechali jednoduše vnutit vzorce chování z televize a úvahu nevědomky přeskočili? Tak nebo tak, nabídnu vám nyní výsledek mého dlouholetého hledání, které se neobešlo bez zbytečných obětí.

Každý člověk je bezpochyby jiný, jedinečný a zamilovanost slouží právě k tomu, abychom se nebáli poznat druhého člověka v jeho veškeré JINAKOSTI. Za normálních okolností je mnohem složitější poznávat druhé lidi, nechce se nám do toho, bojíme se, jsme líní, nechápeme ty druhé, ale se zamilovaností lze s chutí a beze strachu, současně s dobrým pocitem, poznat druhého člověka. Ba co víc - zamilovanost podstatně ovlivňuje, změkčuje i vztahy k veškerému našemu okolí. To co je jiné nás zamilované láká, neštítíme se toho.

Zapomeňte na to, že můžete milovat jenom jednoho člověka, být zamilováni jenom do jednoho člověka v jeden moment, to jsou naprosté kecy, které vám zkomplikují život! Zamilováni můžete být klidně do více lidí a nemusíte se za to stydět - je to krásná věc. S tím souvisí naprostá nesmyslnost institutu „chození“, kdy se mladí lidé zbytečně zavazují k nesplnitelným závazkům, protože si myslí, že když jsou zamilovaní, tak je to automaticky signál k tomu, aby spolu zůstali do konce života. Kdepak, proč nemůžeme nechat zamilovanost volně plynout a nesvazovat ji, nepřivlastňovat si ji a nezabezpečovat? O nic nepřijdeme, naopak získáme to o čem se nám ani nesnilo.

Pochopitelně, že pokud se dva lidé spolu dlouhou dobu mají rádi, velmi dobře se znají, prožili spolu mnoho krásného i těžkého, tak pak může vztah přirozenou cestou - aniž by se muselo cokoli ošetřovat a zabezpečovat chozením - přerůst opírající se o důvěru v budoucí manželství. Hlavně prosím nic ihned nehrotit, nechtít mít všechno hned, neuspěchávat. Vydržte a poznávejte se, poznávejte další lidi!

A vydržte hlavně s tělesnými intimitami jako je sex, tím si vztahy totálně sabotujete. Degradujete se na věci a touhu nikdy nenasytíte. To nejkrásnější fyzické, co můžete dostat - a k tomu absolutně nemusíte s nikým „chodit“ - je NĚHA. Pohlazení a objetí je daleko víc než pohlavní styk. Pokud máte pocit, že neodoláte sexuálnímu vzrušení, tak se ovládejte, nezacházejte tak daleko abyste tomu podléhali!

Úplně normální je také, když jsou zamilováni kluci do kluků a holky do holek, z toho můžou být obrovská přátelství. Opět je ale třeba nezacházet v oblastech sexuality daleko, tady je nebezpečí, že se člověk úplně zamotá do slepé uličky hledání toho stejného a ne toho jiného. Něha, proč ne?

Pokračovatel ságy taktických akcí Metal Gear Solidů (MGS1, MGS2) opravdu metá rekordy, jak se můžeme přesvědčit ze souboru astronomicky vysokých hodnocení na metacritic.com, která udělila MGS4 jednotlivá herních periodika.

Osobně jsem MGS4 nehrál, protože nevlastním konzoli PlayStation3 - přečetl jsem si tedy alespoň některé recenze, které na mě zanechaly silný dojem. Vypadá to, že se otci série MGS, scénáristovi Hideo Kojimovi s divizí japonského Konami, opět povedl husarský herní kousek. Jestliže bych tedy dnes chtěl být jako hráč In, tak bych si kvůli MGS4 určitě pořídil drahou konzoli PS3 - myslím, že bych tím neprohloupil.

In na poli herní scény být už ale nějaký ten pátek nemám potřebu, mám v životě jiné priority, do her nechci investovat tolik času a v souvislosti s tím mě napadá krátká úvaha.. Vzpomenu-li si totiž na sebe ve věku 17ti let (zní to jako začátek nějaké písničky od Michala Davida ;-) zjištuji, že mi tou dobou hry nahrazovaly mnoho věcí. Byl to takový virtuální život neživot, plný intenzivních zážitků nežitků. Nebylo to všechno ke zlu, to né, některá RPG jsou jako knížky, člověk se může krásně začíst a získat poučení. Nicméně jsem ale časem poznal, že hraní, pokud člověk nemá hranice, vede k sociální izolaci jedince, a to i hraní onlinovek. Získává-li totiž člověk emotivní stravu z her, nemá takovou potřebu ji hledat u lidí, nestojí mu za to vycházet vstříc "nebezpečné" jinakosti ostatních, když má svůj kontrolovaný svět, svojí herní transfůzi prožitků.

Když je řeč o emocích, tak právě na tohle jsou Japonci experti a MGS je vedle RPG jako Final Fantasy, velkou emotivní bombou. Kojima si toho je moc dobře vědom, proto zakončil druhý díl MGS2 určitou výzvou, aby lidé vyšli ven, že život je tam venku a ne ve hře... Proto doufám, že i hráči MGS4 vyjdou ven, třeba dneska na muzejní noc.

Již v době mého dětství jsem častokrát uvažoval nad tím, jaký smysl má utrpení. Tehdy to samozřejmě byla „malá“ utrpení začínajícího egocentrického školáka, který by si raději hrál než se učil – školu vnímal jako velké nutné zlo, bolení zubu jako konec světa.

I stalo se, že jsem začal hledat odpovědi. „Proč mě bolí břicho, když jsem nic zkaženého nesnědl... Tak to bude asi za trest, protože jsem mámě lhal,“ říkal jsem si a nějaký čas jsem s těmito typy vysvětlení byl spokojený. Nějaký důvod pro to, proč mě bolí to a nebo tamto, případně proč se něco nepodařilo, nešlo ale nalézt vždy, takže jsem musel své teorie neustále přehodnocovat a upravovat...

Časem jsem byl konfrontován s utrpením lidí kolem mě, které se nedalo nijak vysvětlit, nebyla tu žádná příčina, žádný důvod, proč by si tito lidé trpět „zasloužili“. Nabyl jsem tedy dojmu, že je utrpení odporné, nespravedlivé zlé cosi, co lidem pouze komplikuje životy a někdy život i ukončí.

více